Dnes je: 21.07.2024
- Zákl. charakteristika
- Historie
- Příroda
- Flora
- Fauna
- Neživá příroda
- Tereza Smrčinová: Jan Dismas Zelenka.
- Monografie Jan Dismas Zelenka
- Vladimír Hirsch: J.D.Zelenka - opomíjený génius
- František Lego: Zlaté doly v Roudném u Blaníka.
- Ing. Václav Zemek: Historie zlatodolu Roudný.
- Emanuel Salomon
- Prameny

Zákl. charakteristika

Louňovice pod Blaníkem, nacházející se jihovýchodně od Benešova u Prahy, leží v typické pahorkovité krajině středních Čech. V krajině se mozaikovitě střídají pole, lesy a louky, časté jsou i menší rybníky. Charakteristickým znakem jsou menší obce rozptýlené v krajině. K Louňovicím jsou přidruženy čtyři z nich - Býkovice, Rejkovice, Světlá a Mrkvová Lhota. Průmyslové narušení krajiny je velmi malé a oblast byla zatím uchráněna i před silnější novodobou zástavbou.

V kraji najdeme řadu zajímavých historických památek, drobných sakrálních staveb i přírorodovědně zajímavých lokalit - pramenné louky a mokřady, lokality s výskyty zlata, zajímavé horniny, geomorfologické jevy i výskyty nejrůznější fauny i flory.

Nad Louňovicemi se zvedá známá hora Blaník, tvořená ve skutečnosti dvěmi vrcholy - Velkým Blaníkem (638 m n.m.) a Malým Blaníkem (580 m n.m.). Na Velkém Blaníku se nachází skalní výchoz, pojmenovaný Veřejová skála, odkud podle pověsti budou vyjíždět blaničtí rytíři, až bude české zemi nejhůře. Na Velkém Blaníku a jeho okolí byla vyhlášena v roce 1981 chráněná krajinná oblast o rozloze 40,31 km čtverečních. Správa CHKO ( www.blanik.ochranaprirody.cz ) se nachází přímo v Louňovicích pod Blaníkem.

Louňovicemi protéká říčka Blanice, v okolí Louňovic malebně meandrující. Řeka je zajímavá tím, že z ní lze vyrýžovat při troše štěstí malé zlatinky neboli šupiny přírodního zlata. Z Velkého Blaníku přitéká do Blanice potok Brodec s krajinářsky hodnotnými balvanitými partiemi.

Z okolních rybníků je největší rybník Strašík u Libouně o rozloze zhruba 10 ha, pod ním se nacházi dodnes obydlený Strašický mlýn.

Historie

Prvními obyvateli zdejšího kraje, po kterých se dochovaly archeologické stopy, byli Keltové, kteří v době halštatsko laténské (5. až 4. století př. n.letopočtem) na vrcholu Velkého Blaníku vybudovali hradiště o rozloze zhruba 125x175 m (výzkumy Karla Brantla z 2. poloviny 19. století, další výzkumy v roce 1940).

Keltské hradiště později zaniklo a teprve v roce 1149 byl založen želivským opatem Gotšalkem na území dnešních Louňovic pod Blaníkem ženský premonstrátský klášter jako protějšek mužského premonstrátského kláštera na Želivi. První jeptišky pocházely z Porýní ze Steinfeldu, v závěru 80. let 12. století byly odtud vysílány jeptišky do nově zakládaného konventu v Dolních Kounicích na Moravě.
Klášter v Louňovicích byl v roce 1420 bohužel vypálen husity a jediným objektem, který přetrval zkázu kláštera a v pozměněné podobě se dochoval dodnes je původně gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Předpokládá se, že stál u bývalé západní brány vedoucí do areálu kanonie.Ve 2. pol. 17. století byl kostel zbarokizován, zaklenut a doplněn kryptou. U vchodu kostela stojí bezejmenný náhrobek s nápisem: "Léta 1652 dne 31. srpna umřel jest člověk hříšný. Prostě za něho Pána Boha!" Odpočíval pod ním Oldřich Sezima Skuhrovský, a to před dveřmi kostela, aby se po jeho náhrobku šlapalo.
Zbytky klášterních staveb a laické klášterní pohřebiště byly zjištěny archeologickým výzkumem východně od kostela v prostoru domů čp. 20, 21, 22 a 39. Pozůstatkem kláštera je zřejmě také masivní kamenná zeď bývalého objektu čp. 19 v ulici Jana Žižky. Pozoruhodný je také bývalý zlatorudný mlýn, zjištěný poblíž klášteřiště. Jeho nález dokládá středověké dolování zlata v okolí Louňovic. S výsledky archeologických výzkumů se mohou zájemci seznámit v místním muzeu v louňovickém zámku.
V roce 1436 potvrdil císař Zikmund držbu Louňovic městem Tábor, kterému patřily Louňovice až do roku 1547.

Na počátku 15. století možná stál na Velkém Blaníku malý dřevěný hrad, využívající hradeb keltského hradiště, jeho existence však není jistá a něktří autoři se přiklánějí k názoru, že tento hrad existoval spíše na Malém Blaníku.
Podle mého mínění je hrad opravdu pravděpodobnější na Malém Blaníku vzhledem k množství tmavých středověkých střepů, které se nacházejí na polích pod Malým Blaníkem směrem k Louňovicím a jejichž výskyty začínají na hranici lesa a polí. Na polích pod Velkým Blaníkem se takové střepy nenalézají.
Ve 2. polovině 16. století vybudoval Oldřich Skuhrovský na místě bývalého klášterního probošství renesanční tvrz s nárožními věžemi , k jejíž stavbě pravděpodobně využil materiálu ze zřícenin kláštera. Roku 1652 je tvrz připomínána již jako zámek, který byl v roce 1675 barokně upraven a dochoval se do dnešní doby. Od roku 1672 do roku 1924 patřil objekt pražskému aricbiskupství, po pozemkové reformě jej získala tělovýchovná jednota Sokol, které patří zámek dodnes. V 70. - 80. letech dvacátého století byla objevena renesanční sgrafita na jižní fasádě nádvorního křídla (pravděpodobně zachycení starozákonního námětu Noemovy archy ( Gn 7.1 - 24 ). Malby byly opětně zabíleny vzhledem k nedostatku prostředků na jejich restaurování.
Podrobnější info o louňovickém zámku se dozvíte zde

Na zámek navazuje budova zámeckého pivovaru, který dnes již bohužel svoji původní funkci neplní.
S pivovarem souvisí i velká budova pivovarského sklepení, stojící po pravé straně silnice směrem na Libouň u výjezdu z Louňovic. Svým vzhledem připomíná spíše palírnu skotské whisky.
V podobném stylu je postaven i velký statek na louňovické návsi.
K zámku patřil pravděpodobně i romantický renesanční špýchar, dnes již zbořený.
V roce 1679 se v Louňovicích narodil významný hudební skladatel působící při saském dvoře Jan Dismas Zelenka (zemřel 23.12.1745 v Drážďanech). Osobnost Jana Dismase Zelenky připomíná pomníček u kostela (viz foto).
Do 18. století převládala na území obce roubená architektura, dnes již převážně zaniklá. Řada objektů se však zachovala v kresbách Richarda Duška (1910 - 1977), rodáka z Ústí nad Orlicí, působícího jako učitel ve Vlašimi. Jako nejzajímavější je zmiňována chalupa čp. 95, podle profilace ostění oken a portálků datovaná do 18. století.
Národní obrození vzbudilo velkou vlnu zájmu o symboly českého národa, mezi něž patří i hora Blaník a legenda o blanických rytířích. První pouť na Velký Blaník zorganizoval v roce 1851 Karel Villani. V roce 1868 byl přivezen do Prahy a uložen do základů Národního divadla kámen z Blaníku. Zajímavostí je, že původně vybraný kámen byl shledán příliš malým a nakonec se ocitl ve zdi pivovarského sklepení v Louňovicích pod Blaníkem, kde jej můžeme vidět dodnes (viz foto). V základech Národní divadla nakonec skončil jiný, větší kámen.
V roce 1895 nechal postavit kardinál (arcibiskup) Schonborn na Velkém Blaníku jednoduchou dřevěnou rozhlednu. V roce 1936 se tato rozhledna pro celkovou zchátralost zřítila. V témže roce požádal arcibiskup Fr. Kašpar o povolení postavit novou rozhlednu s kaplí sv. Václava, která by sloužila pro mše v době svatováclavských poutí. V roce 1940 stavbu uskutečnil Klub českých turistů. Prostředky na stavbu získal Klub českých turistů jako náhradu za objekty, zabírané Němci v pohraničí. Vznikla rozhledna na způsob husitské hlásky, 30 m vysoká, krytá šindelem, s kaplí tvořenou přístřeškem s kamenným stolem, která je dnes provozována Obecním úřadem Louňovice pod Blaníkem.
V roce 1962 byl na Velkém Blaníku nalezen archeologem a numismatikem Národního muzea v Praze Pavlem Radoměřským pod kořeny stromu v rozbitém džbánu poklad složený z nejrůznějších mincí. Na poklad upozornil nález pana I. Kudlíka z Louňovic, který v blízkosti nalezl jednu minci při sběru kamene. Poklad obsahoval 622 mincí mince z celé Evropy, nejstarší byl groš Václava II., nejcennější mincí je tolar Rudolfa II. z roku 1611 (známy pouze 2 kusy). Celková hodnota pokladu byla po přepočtení 1274 krejcarů (hodnota zhruba 75 hus nebo 200 slepic). Poklad zakopal pravděpodobně někdo z místních obyvatel na počátku třicetileté války před vstupem pasovských žoldnéřů do Čech. Poklad se nyní nachází v Národním muzeu v Praze.
V současné době jsou pořádány na konci září v Louňovicích svatováclavské slavnosti, zahajované mší svatou na Velkém Blaníku. Poté se pestrobarevný průvod ve středověkém oblečení přesouvá do Louňovic a svou pouť končí před zámkem. Na zámku je pak připraveno středověké tržiště a v Louňovicích samotných je řada nejrůznějších pouťových atrakcí.

Rovněž na Malém Blaníku zanechala historie své stopy. V první polovině 16. století se stal Malý Blaník cílem poutí a byla zde Adamem z Říčan založena kaple. Již dříve zde pravděpodobně stály starší objekty (mj. nálezy renesančních kachlů, je možné, že se zde konaly i pohanské obřady), ale nic není jednoznačně potvrzeno.
Z roku 1672 pochází záznam o tom, že se zde vždy 22. července konaly mše a procesí z Louňovic. V roce 1676 zde sídlil poustevník Petr Havlovič (Gawlowitz), rodák z Krakova v Polsku, který zemřel v roce 1678. Ve sbírkách Muzea okresu Benešov se dochovala ostatková skříňka z roku 1674 ve formě polopostavy světice (asi sv. Máří Magdalény ). V roce 1753 byla na Malém Blaníku postavena polygonální pozdně barokní nová kaple sv. Máří Magdaleny, z nařízení arcibiskupa Kaunburga, nákladem 300 zlatých. Stavba byla osmiúhelníková do elipsy, se sakristií na severovýchodě, s jeskyní pod sakristií. Kaple byla již roku 1783 z nařízení císaře Josefa II zrušena, zvon z kaple byl přemístěn do Louňovic. V 19. století obýval zříceninu kaple poustevník Antonín Zeman z Pacova a traduje se, že jeho duch hlídá poklad v kapli. V roce 1887 nařídil arcibiskup František Schonborn postavit na boku zříceniny bývalé zděné kaple malou dřevěnou kapličku se sochou sv. Maří Magdaleny od Eduarda Veselého a znovu se začaly pořádat poutě vždy v neděli před svátkem sv. Maří Magdaleny. I tato kaplička se bohužel nedochovala a socha odsud se nachází v kostele v Louňovicích. Poutní tradice u příležitosti svátku sv. Maří Magdaleny bohužel skomírá.

Příroda

Abychom čtenářům této části přiblížili vyjmenovávané druhy rostlin a živočichů, použili jsem odkazy na stránky, kde jsou popisované druhy flory a fauny zobrazeny. Převážně odkazujeme na stránky www.biolib.cz, kde je největší množství druhů, často s vyobrazením. Pokud nenaleznete vyobrazení druhů přímo na těchto stránkách, stačí zde kliknout na link "vyhledat obrázy - google". V případě ptáků jsem považujeme za užitečné použít webovou encyklopedii Wikipedia v české verzi www.cs.wikipedia.org, kde lze nalézt všechny druhy ptáků, které jsou jako významnější zmiňovány v literatuře o přírodě v okolí Louňovic a navíc je v této encyklopedii u každého druhu velmi hezky zpracovaný informativní text.

Další užitečné odkazy při hledání informací o rostlinných druzích jsou www.kvetenacr.cz, www.herbar.cz a http://botanika.wendys.cz.

Flora

V lesích v současné době převažují převážně smrkové porosty, které nahradily značně rozšířené doubravy a dubohabřiny. Ve vrcholových partiích Velkého i Malého Blaníku najdeme ještě bučiny, které byly spolu s jedlí původně převažujícím lesním porostem. Obnovy původních porostů buků a jedlí byly zahájeny lesníkem Josefem Melicharem v padesátých letech 20. století formou maloplošné ostrůvkovité výsadby. Složení lesních porostů na Blaníku bylo v 90. letech 20. století následující - zhruba 65 % smrku, 18 % borovice, 6 % modřínu, 5 % buku a 1 % jedle.
Na některých výslunných lokalitách najdeme dubohabrové a dubolipové háje s pestrým bylinným patrem, vzácné jsou roklinové suťové lesy s atraktivními bylinami, např. lilie zlatohlávek, žindava evropská a udatna lesní.
Na loukách a pastvinách se nacházejí dvojsečné ovsíkové louky, v údolních luzích vlhké pcháčové a tužebníková  lada, v polohách se střídavou vlhkostí, na nehnojených plochách charakteristická společenstva smilkových trávníků.
V krajině okolo Louňovic najdeme významná vodní a mokřadní rostlinná společenstva vázaná na rybníky a jejich okraje, potoky, na vlhké lesní cesty, podmáčené louky.
Ve společenstvech rákosin a vysokých ostřic můžeme ojediněle nalézt i silně ohroženou ostřici plstnatoplodou, častěji lze nalézt vachtu trojlistou. Častá jsou prameniště trvale dosycovaná podzemní vodou s různorodými rostlinnými společenstvy a většinou s hojnými mechorosty. V podmáčených místech v nivě Blanice se vzácně nachází bazanovec kytkokvětý. Na některých lokalitách se nachází rašelinní luční společenstva - charakteristické jsou zde např. ostřice šedavá, ostřice obecná, starček obecný, ptačinec bahenní, violka bahenní, vachta trojlistá, prstnatec májový, suchopýr úzkolistý, vzácněji i všivec bahenní a tolije bahenní, druhy silně ohrožené podle Červeného seznamu cévnatých rostlin ČR. Na rašeliništích v pokročilých stádiích se můžeme setkat i s masožravou rosnatkou okrouhlolistou nebo silně ohroženým suchopýrem širolistým.

Na mělkých silikátových skalních podkladech jsou časté acidofilní suché trávníky. Na hlubších skeletovitých půdách jižní expozice se nacházejí úzkolisté suché trávníky, vzácně se silně ohroženým vstavačem kukačkou. Vzácně lze nalézt společenstva skalních štěrbin a pohyblivých sutí.

Fauna

Krajina v okolí Louňovic pod Blaníkem je bohatá na nejrůznější živočišné druhy.

Ze savců jsou zajímavé různé druhy netopýrů – např. netopýr velký, netopýr vodní, netopýr černý, netopýr večerní a netopýr ušatý. Pozorovat netopýry při jejich shánění potravy můžeme za letních večerů snadno přímo v centru Louňovic v okolí kostela, kde se vyskytují početná hejna nebo nad hladinou louňovických rybníků. Z dalších savců stojí za zmínku vydra říční, která je běžná na Blanici a jejích přítocích. Ostrůvkovitě na chladnějších a vlhčích staništích
se vyskytuje hraboš mokřadní, vzácně myška drobná, jejíž latinský název "micromys minutus" je velice půvabný stejně jako tento malý tvoreček. Místy nalezneme rejsce černého. Na několika málo místech se vyskytuje jezevec lesní. Běžné jsou drobné šelmy lasice kolčava a hranostaj.

V okolí Louňovic byly zjištěny desítky druhů ptáků, v lesích např. hnízdí ořešník kropenatýholub doupňáksluka lesnížluva hajnístrakapoud prostředníťuhýk šedý, lejsek bělokrký a krkavec velký.

Na polích můžeme pozorovat křepelku polní nebo koroptev polní.

Z ptáků, jejichž život je spjat s vodními toky nebo plochami se vyskytují ledňáček říčnípotápka malá, slípka zelononohá nebo rákosník obecný.

Na loukách můžeme potkat hnízdící čeky chocholaté, bramborníčky hnědé či lindušky luční. Na tahu se vzácně vyskytuje dudek chocholatý,

Z dravých ptáků se vyskytuje např. moták pochopjestřáb lesní nebo krahujec obecný.

Na lidské stavby jsou vázáni vlaštovka obecná a rorýs obecný.

V noci nás mohou vylekat puštík obecný, sýc rousný nebo naše největší sova výr velký. Můžeme se setkat i s naší nejmenší sovou, kulíškem nejmenším, který se ozývá jednoduchým písknutím.

Obojživelníků nalezneme kolem 10 druhů, nejčastěji se můžeme setkat se skokanem hnědým, zelenými skokany, rosničkou zelenou a kuňkou obecnou. Z čolků je nejčastější čolek obecný. Nově byl zjištěna i blatnice skvrnitá v býkovických rybnících.

plazů se můžeme setkat nejčastěji s ještěrkou obecnou a slepýšem křehkým. Vzácně můžeme zastihnout i zmiji obecnouještěrku živorodou a užovkou hladkou, kterou si můžeme snadno splést se zmijí. Jediným bezpečným znakem pro rozlišení
užovky hladké a zmije obecné je tvar zorničky - užovka hladká má zorničky kulaté, zmije obecná svisle protažené.

- Na snímku je užovka hladká.

Ryb se nachází minimálně 16 druhů, včetně bioindikačně významné vranky obecné. Z kruhoústých je nutné zmínit výskyt kriticky ohrožené mihule potoční v některých přítocích Blanice.

Vodní bezobratlí jsou zastoupeni všemi třemi našimi druhy velevruba (velevrub malířskývelevrub tupý a velevrub nadmutý). Mezi vzácné druhy měkkýšů na Blanici patří i drobná početná škeblička hrachovka obrácená a kružník severní.

Ze suchozemských plžů se vyskytuje hrotice obrácenávrásenka pomezní, zuboústka sametová a vrkoč horský.

Pestrá je společnost motýlů od babočky kopřivové přes batolce duhového až po otakárka ovocného.

Rovněž vážek zde nalezneme řadu druhů - zajímavá je u tekoucích vod klínatka obecnáklínatka vidlitá a páskovec kroužkovaný. U stojatých vod stojí za zmínku šídlatka hnědá, šidélko kopovité a vážka jasnoskvrnná.

Rovněž vážek zde nalezneme řadu druhů - zajímavá je u tekoucích vod klínatka obecnáklínatka vidlitá a páskovec kroužkovaný. U stojatých vod stojí za zmínku šídlatka hnědá, šidélko kopovité a vážka jasnoskvrnná.

V okolí Louňovic se vyskytují vzácné druhy brouků - např. střevlík Cychrus attenuatus, z mandelinek druhy Plateumaris affinisCryptocephalus rufipesSmaragdina flavicollis a z nosatců např. Nanophyes sahlbergi nebo Magdalis carbonaria. Pozoruhodný je ojedinělý nález dvou krasců Agrilus convexicollis (u tohoto druhu doposud nebyly známy larvy a jejich první popis je založen na materiálu ze zdejší lokality Ostrov) a Agrilus sinuatus.

Neobyčejná je bohatost druhů pavouků (přes 200 druhů). Vyskytuje se zde mj. jediný vodní pavouk světa vodouch stříbřitý a černožlutě pruhovaný křižák pruhovanýZe síťokřídlých zástupců hmyzu se vyskytuje mimo jiné mravkolev Euroleon nostras a strumičník zlatooký. K vzácným druhům blanokřídlého hmyzu lze přiřadit drvodělku Xylocopa valga a dále druhy Sphecodes albilabris nebo Hoplocampa chrysorhoea. Na několika místech byla pozorována moucha bráněnka měnlivá.

Zajímavá je i velká početnost vodní ploštice hlubenky skryté, naší jediné vodní ploštice, která dýchá kyslík přímo z vody.

Neživá příroda

Část středověké kropenky, vyrobené z blanické ortoruly

Geologicky je oblast součástí českého moldanubika (jižní část Českého masivu, tvořená metamorfovanými horninami neznámého, převážně prekambrického stáří, tj. staršími než 570 milionů let) a velkými plutony variského stáří (mladší paleozoikum, zhruba před 395 až 225 miliony let)

Oblastí probíhá blanická brázda - systém zlomů různého stáří a významu, na nichž dochází k pohybům většinou od závěru variské orogeneze a někde až dodnes. V terénu tvoří blanická brázda širokou sníženinu, kterou protéká Blanice. Na blanickou brázdu jsou vázány různé typy zrudnění, mj. i zlato na Roudném.

Na Velkém Blaníku a v jeho okolí se často vyskytuje hornina nazvaná blanická ortorula pravděpodobně staropaleozoického stáří. Jde o velmi typickou světlou rulu žulového složení, obsahující muskovit, biotit, sillimanit, granát a obzvláště typický černý turmalín. Hornina má většinou paralelní nebo fluidální texturu, je středně až hrubě zrnitá, na puklinách se často vyskytují uranové slídy. S výrobky z blanické ortoruly se setkáme prakticky všude na louňovicku, typickou ukázkou jsou například schody před kostelem v Louňovicích.

Nejrozšířenější horninou v okolí Louňovic jsou pak sillimaniticko - biotitické pararuly - metamorfované horniny sedimentárního původu - území východně od načeradeckého srázu a západně od hlavního zlomu Blanické brázdy. Dále se zde vyskytují masivní migmatity popovického komplexu s výraznými oky živce (severně v lese Hříva). Severozápadně od Louňovic se objevují muskovit-biotitické pararuly, svorové ruly a svory, jihozápadně od Louňovic biotitické ortoruly. Místy se vyskytují i intruzivní horniny, patřící ke středočeskému plutonu. Zajímavá je erlanová vložka v údolí Brodce, s pseudokrasovými útvary (největší známá jeskyně má rozměry nejméně 10 x 15 m).

Nejvýznamnější geologickou lokalitou je zlatodůl Roudný, ležící na jihozápadě oblasti - jedno z nejstarších známých českých ložisek zlata. Roudenské ložisko leží v jednotvárné sérii moldanubika, tvořené převážně biotitickými migmatitickými pararulami se sillimanitem a jde o nepravidelný a bohatě rozvětvený žilník s třemi hlavními poruchovými systémy. Přínos zlata hydrotermálními roztoky byl spojen pravděpodobně s dozvuky intruzivní činnosti, kterou vznikal nedaleký masiv blanické ortoruly a jeho výběžky. Teplé roztoky kolující po puklinách se vysrážely a vznikly křemenné žilky s hojným arsenopyritem, pyritem a zlatem.

Zlato se na vrchu Roudný dolovalo od roku 1769 do roku 1804, od roku 1893 probíhaly další průzkumné práce a zmodernizovaný důl byl otevřen v roce 1904. Díky významnému českému geologovi Františku Pošepném došlo na začátku 20. století k intenzívnímu rozvoji těžby. Kov byl získáván kyanizací rozemleté rudniny, hlušinu zbylou po kyanizaci můžeme dnes nalézt na velkých písečných haldách v okolí Roudného, kde se vyskytuje díky specifickému složení podkladu řada specifických rostlinných a živočišných druhů. Od poloviny 18.století se vytěžilo celkem asi 6 t zlata, nejvyšší těžba byla v roce 1913 (325 kg zlata), čímž zlatodůl zaujal vedoucí místo v rakousko-uherské monarchii. Celkem bylo vytěženo 660,6 kt rudniny s průměrnou kovnatostí 10,5 g/t. Ložisko je prozkoumáno do hloubky 510 m. Dolování bylo ukončeno v roce 1930.

Další zajímavou geologickou lokalitou je Chobot u Vlašimi, kde bylo nalezeno malé ložisko antracitu a zajímavé zkameněliny, vázané na výskyty uhlí.

Tereza Smrčinová: Jan Dismas Zelenka.

Víte, kdo je nejslavnějším rodákem Louňovic pod Blaníkem? Není to nikdo jiný než hudební génius barokní hudby Jan Dismas Zelenka. Narodil se roku 1679 ve staré dřevěné škole manželům Marii a Jiřímu Zelenkovým jako nejstarší z osmi dětí. Byl pokřtěn 16. 10. 1679 v místním kostele Janem Ignácem Komenským, synovcem Jana Ámose Komenského).
Pomník Jana Dismase Zelenky v Louňovicích pod Blaníkem.
Foto: Ivan Rozkošný.
Základy hudebního vzdělání získal od svého otce, varhaníka a kantora. Ten synovi umožnil odejít do Prahy a studovat na jezuitském gymnáziu, pro které už také skládal. Působil jako kontrabasista v Praze, roku 1710 odešel do Drážďan, kam byl přijat jako kontrabasista královské kapely, která patřila polskému králi a saskému kurfiřtovi. U drážďanského dvora byl oblíbený. Doprovázel korunního prince na cestě do Itálie, ale výpravu opustil v Rakousku, kde na náklady krále studoval polyfonii a kontrapunkt. V Itálii se seznámil s italskou technikou skladby. V roce 1720 se vrátil do Drážďan, kde prožil zbytek svého života.
Po smrti dvorního kapelníka přebral Zelenka řízení kapely, ale nedočkal se oficiálního jmenování. O šest let později byl v této funkci vystřídán. Král odsunul Zelenku do kostela, kde byl jmenován chrámovým skladatelem. Ale nebylo toto gesto spíše projevem výsměchu než ocenění?
Zbytek svého života prožil v ústraní a osamocen, prý až podivínsky. Zemřel 23.12. 1745 v Drážďanech, kde byl na Štědrý den pochován.
Na tvorbu louňovického rodáka upozornil František Palacký. Bedřich Smetana studoval jeho dílo v Drážďanech, kde zůstaly uloženy originály Zelenkových skladeb. Ty bohužel z velké části shořely při náletu za 2. světové války.
Jan Dismas Zelenka je více oceňovaný v cizině než v České republice, kde je skoro zapomenut. Tomu přispívá i skutečnost, že neznáme dokonce ani skladatelovu podobu. Přesto se skladby tohoto hudebního velikána hrají po celém světě a obohacují nás o nevšední zážitek.
Víte, jak Louňovice vzdaly hold Zelenkovi? Když se slavilo Zelenkovo 300. výročí narození, uctila i obec památku svého rodáka. V místním zámku byl slavnostně otevřen koncertní sál Jana Dismase Zelenky. Zde se každoročně koná Podblanický hudební podzim, kde si můžete poslechnout i Zelenkovy skladby a ponořit se do hudby 17. století.
Záběr z koncertu v louňovickém zámku.
Foto: Ivan Rozkošný.
Notový záznam jedné ze Zelenkových skladeb.
Foto: Ivan Rozkošný.
V předsíni louňovického kostela, ve kterém byl skladatel pokřtěn a kde je v kryptě pochován jeho otec, byla zasazena pamětní deska.
Pamětní deska v louňovickém kostele.
Foto: Pavel Tulej.
K Zelenkovým 305. narozeninám byl v roce 1984 odhalen pomník. Je z žulového kamene vylomeného na Velkém Blaníku. Pomník najdete ve starší části Louňovic v blízkosti kostela a fary v místě, kde stávala škola, ve které se Zelenka narodil.
Kovová deska na pomníku Jana Dismase Zelenky.
Foto: Ivan Rozkošný.

Monografie Jan Dismas Zelenka

Na konci roku 2006 vyšla velmi zajímavá souhrnná publikace:

Jaroslav Smolka: Jan Dismas Zelenka

Anotace:

První česká knižní monografie hudebního skladatele doby baroka Jana Dismase Zelenky, jež chce přispět k větší znalosti Zelenkovy tvorby i umělecké biografie v hudební i širší veřejnosti. Přináší také nové poznatky a charakteristiky děl dosud v literatuře podrobněji nerozbíraných; k četným tvrzením předchozích autorů se staví kriticky, některé prameny čte jinak, než oni. Ale nejen to. Do problematiky zelenkovského výzkumu chce přinést i některé typicky české pohledy, upozornit na okolnosti života i hudební tvorby, které musel skladatel jako Čech vnímat a reagovat na ně, a pojednat o vědecky dosud nereflektovaném podílu české hudby jako jednoho ze slohových a invenčních zdrojů Zelenkovy tvorby.

Jan Dismas Zelenka
Nakladatel: Akademie múzických umění
ISBN: 80-7331-075-9, EAN: 9788073310752
Formát: 342 stran, 24x17cm, česky, brožovaná vazba, 600gr.
Rok vydání: 2006 (1. vydání)

Jeden výtisk je k nahlédnutí i na Obecním úřadu v Louňovicích pod Blaníkem.

Vladimír Hirsch: J.D.Zelenka - opomíjený génius

Jakkoli dlouhodobě přehlížen ve stínu jiných, ve své vlasti dlouho zapomenut a dodnes zdaleka nedoceněn, patří louňovický rodák Jan Dismas Zelenka (16. října 1679, Louňovice pod Blaníkem – 23. prosince 1745, Drážďany) k nejvýznamnějších světovým hudebním géniům období vrcholného baroka. Jeho tvorba představuje jednu z nejsvébytnějších a umělecky nejdokonalejších kapitol této historické epochy. Zelenkův skladatelský jazyk je výjimečný nejen nekonvenčností uměleckého přístupu, nápaditostí a originalitou harmonizace a instrumentace, ale i dokonalostí umění kontrapunktu, tedy nejvíce vzývané kategorie hudebního umění té doby. Tvorbu tohoto českého skladatele lze bez zaváhání označit za výjimečně objevnou, imaginativní a plnou hlubokého citového prožitku, přesahující daleko dobu svého vzniku a promlouvající se stejnou, ne-li větší intenzitou i k dnešnímu posluchači. K jedinečnosti Zelenkovy hudby významně přispěla i skladatelova inspirace soudobou českou lidovou hudbou.

Biografie

Janu Dismasu Zelenkovi se základů hudebního vzdělání dostalo od jeho otce, louňovického učitele a varhaníka. Po studiích v Praze a krátkém působení v kapele barona Hartiga odešel v roce 1710 do saských Drážďan, kde se stal kontrabasistou dvorní kapely Augusta Silného. V roce 1715 studoval umění kontrapunktu ve Vídni u císařského kapelníka Johanna J.Fuxe, na jehož doporučení umožnil král August Silný Zelenkovi pokračování studia v Itálii u Antonia Lottiho. První příležitost uvést se coby skladatel dostal Zelenka na podzim roku 1723, kdy se v Praze konala korunovace císaře Karla VI. českým králem. Pro pražské slavnosti napsal Zelenka řadu vynikajících děl, např. hudbu k velké alegorické opeře o životě svatého Václava „Sub olea pacis et palma virtutis“, orchestrální skladby „Ouvertura in F“, „Sinfonia concertante a moll“, „Hipocondria“ a několi triových sonát.

Jan Dismas Zelenka se posléze stává zástupcem kapelníka dvorního orchestru Augusta Silného a zdá se, že jeho sláva bude nadále strmě stoupat. Po smrti krále však v roce 1733 jmenuje nový saský panovník navzdory Zelenkovu očekávání královským kapelníkem Johanna Adolfa Hasse, který coby příznivec italské opery vnáší ke dvoru jiný hudební styl. Ačkoli Zelenka byl do určité míry italskou operou rovněž ovlivněn, práce jeho nadřízeného, vyznačující se poněkud lacinou popularizací tohoto žánru, byla svou úrovní s významem činnosti českého skladatele nesouměřitelná. Zelenka navzdory této skutečnosti nadále usilovně pracuje. Lze se domnívat, že možná právě onen společenský neúspěch uvolňuje skladateli ruce pro svobodnou, nikým nepředepsanou tvorbu, otevírá pole působnosti jeho tvůrčímu géniu a zasluhuje se tak nepřímo o rozsáhlé dílo jedinečných kvalit. Kromě práce komponisty se po celý svůj život věnuje i pedagogické činnosti a vychová řadu poměrně význačných skladatelských osobností té doby, jakými byly např. J. J. Quantz, J. G. Barter či J. G. Rollig. Ve svých 66 letech Jan Dismas Zelenka umírá po dlouhé nemoci v noci z 22. na 23. prosince 1745 v Drážďanech a na Štědrý den ráno je tamtéž pochován.

Skladatelovo dílo a jeho osud

Zelenkovo dílo obsahuje kolem 250 skladeb (dle katalogu, sestaveného Wolfgangem Reichem), na základě historických záznamů se však přepokládá, že toto číslo bylo vyšší, neboť část literatury byla ztracena. Páteří skladatelovy tvorby je hudba sakrální, především vokálně-instrumentální. Nejčetnějšími byly mše, kterých složil včetně smutečních téměř třicítku, dále pak oratoria, kantáty, hymny, žalmy, litanie, antifony, duchovní hudba pro jevištní přednes ad. Skladby světské (vokální, orchestrální a komorní) sice představují menší díl Zelenkova odkazu, svým uměleckým významem se však duchovní tvorbě zcela vyrovnají.

Jakkoli Jan Dismas Zelenka sklidil za svého života obdiv takových osobností, jakými byli např. Johann Sebastian Bach, Georg Philipp Telemann ad., zůstalo jeho dílo současníky pro svůj dobový přesah a invenční předstih do velké míry nepochopeno. Bohužel však ani další generaci hudebníků nebylo dopřáno seznámit se s ním, neboť bylo po skladatelově smrti uloženo do archivu drážďanského chóru jako majetek panovníka a nebylo možné je dlouhou dobu ani opisovat, ani vydávat. Tato skutečnost představuje pravděpodobně jednu z hlavních příčin dlouhodobého zapomnění Zelenkova odkazu nejen v rámci posluchačské, ale i odborné veřejnosti.

O znovuobjevení Zelenkova díla v Čechách se zasloužil Bedřich Smetana, který v drážďanském archivu opsal a v Praze na slavnostech Novoměstského divadla v roce 1863, tedy 118 let po skladatelově smrti, uvedl jednu z jeho orchestrálních suit. Ani tato aktivita neznamenal trvalý zápis Zelenkova jména v české hudební historii. Skutečný zájem o Zelenkovu tvorbu začal vzrůstat až koncem 50. let 20. století. Zásadní význam mělo v této souvislosti první provedení některých Zelenkových skladeb Milanem Munclingerem a jeho souborem Ars rediviva. V letech 1958 – 1960 to byly tři triové sonáty , v roce 1963 Sinfonia concertante a v roce 1969 vynikající interpretace skladby Lamentationes Jeremiae prophetae (Nářky proroka Jeremiáše) se sólisty K. Bermanem, N.Casei a T.Altmeyerem. Všechny tyto skladby v realizaci Milana Munclingera byly zároveň u nás poprvé zachyceny na nahrávkách a vydány na deskách Supraphonem.

Přehled nejvýznamnějších děl

Mše a rekviem:
* Missa Sancta Caeciliae, G-Dur, c. 1711 (ZWV 1)
* Missa Sancti Josephi, D-Dur, c. 1731 (ZWV 14)
* Missa Purificationis BVM, D-Dur, 1733 (ZWV 16)
* Missa Sanctissimae Trinitatis, a-Moll, 1736 (ZWV 17)
* Missa Votiva, e-Moll, 1739 (ZWV 18)
* Missa Dei Patris, C-Dur, 1740 (ZWV 19)
* Missa Dei Filii, C-Dur, c. 1740 (ZWV 20)
* Missa Omnium Sanctorum, a-Moll, 1741 (ZWV 21)
* Requiem c-moll, ZWV 45
* Requiem D-dur, 1733, ZWV 46
* Requiem D-dur, c. 1731, ZWV 48
* Requiem F-dur, před 1730, ZWV 49

Oratoria:
* Il Serpente di bronzo, 1730, ZWV 61
* Gesù al Calvario, 1735, ZWV 62
* I penitento al sepolchro del Redentore, 1736, ZWV 63

Litanie:
* Litaniae Lauretanae, ZWV 149, 150
* Litaniae Lauretanae „Consolatrix afflictorum“, 1744, ZWV 151
* Litaniae Lauretanae „Salus infirmorum“, 1744, ZWV 152

Žalmy a hymny:
* Dixit Dominus, (4), ZWV 66 - 69
* Confitebor tibi Domine, (5), ZWV 70 - 74
* In exitu Israel, (2), ZWV 83 - 84
* Lauda Jerusalem (3), ZWV 102 - 104
* Laudate pueri, (5), ZWV 78 - 82
* Ave maris stella d-moll, c.1726, ZWV 110
* Chvalte Boha silného, ZWV 165
* Ave Regina coelorum, (6 settings), ZWV 128
* Regina coeli, (6) ZWV 129-134
* Salve Regina, (7), ZWV 135-141

Ostatní liturgická a duchovní hudba:
* Te Deum d-moll, c.1724, ZWV 145
* Te Deum D-dur, 1731, ZWV 146
* Magnificat c-moll, c. 1727, ZWV 107
* Magnificat D-dur, 1725, ZWV 108
* Miserere D-dur, 1722, ZWV 56 [STB, soli; SATB, ch.; 3Trbn.; 2Ob.; 2Vn.; 2Va.; B.c.]
* Miserere c-moll, 1738, ZWV 57
* Lamentationes Ieremiae Prophetae, ZWV 203
* Responsoria pro hebdomada sancta, ZWV 55

Světská díla:
* Sub olea pacis et palma virtutis (conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao), 1723, ZWV 175
* Il Diamante, ZWV 177

Instrumentální skladby:
* Trio or Quartet Sonatas nos. 1-6, c. 1721, ZWV 181
* Capriccio no. 1 (D), c. 1717, ZWV 182
* Capriccio no. 2 (G), 1718, ZWV 183:
* Capriccio no. 3 (F), c. 1718, ZWV 184
* Capriccio no. 4, (A), 1718, ZWV 185
* Concerto à 8 Concertanti, 1723, ZWV 186
* Hipocondrie à 7 Concertanti, 1723, ZWV 187
* Ouverture à 7 Concertanti, 1723, ZWV 188
* Simphonie à 8 Concertanti, 1723, ZWV 189
* Capriccio no.5 (G), 1729, ZWV 190


Diskografie

Nesmírně významnou zásluhu na znovuobjevení a skutečném ocenění Zelenkovy hudby mají v současnosti nové české soubory, interpretující barokní hudbu s použitím dobových nástrojů. Jedná se o souboryMusica Florea pod vedením Marka Štryncla, Collegium 1704 vedené Václavem Luksem, Ensemble Inégal pod vedením Adama Viktory, Capella Regia Musicalis či Collegium Marianum. V jejich podání lze obdivovat světové premiéry nahrávek Zelenkových děl, mezi kterými vynikají zejména „Sub olea pacis et palma virtutis (conspicua orbi regia Bohemiae Corona – Melodrama de Sancto Wenceslao) – rozsáhlá vokálně instrumentální skladba k poctě svatého Václava, Miserere, Rekviem d-moll či Missa Sanctissimae Trinitatis v podání Musica Florea, Litanie Lauretanae „Consolatrix afflictorum“ a Missa purificationis, koncipovanou jako missa solemnis s velkolepým nástrojovým obsazením, provedenou Ensemble Inégal či Officium defunctorum, Missa Votiva, I Penitenti al Sepolchro del Redentore a instrumentální skladby v diskografii Collegia 1704. Mnohé z nových nahrávek získaly prestižní mezinárodní hudební ceny a kritiky jsou přijímány s obdivem a uznáním.

* Orchestrální skladby – Overture, ZWV 188, Sinfonia concertante, ZWV 189, Ars Rediviva, Martinů Chamber Orchestra, 1963, LP, Supraphon
* Lamentationes - abbreviated version of „Lamantationes Ieremiae prophatae“, Ars Rediviva (Milan Munclinger), 1969, LP, Supraphon
* Missa Sanctissimae Trinitatis, Musica Florea (Marek Štryncl), CD, 1994, Studio Matouš
* Requiem In D Minor; ZWV 48, Miserere In C Minor; Psalm 50, ZWV 57, CD, 1995, Supraphon
* Magnificat, ZWV 108; De profundis, ZWV 96; Litaniæ Omnium Sanctorum, ZWV 153, Salve Regina, ZWV 137) - Česká filharmonie a sbor, CD, 1998, Supraphon
* Missa Dei Patris - Barockorchester Stuttgart,
* Sub olea pacis et palma virtutis - Musica Florea, Musica Aeterna, Ensemble Philidor, Boni Pueri (Marek Štryncl), 2 CD, 2001, Supraphon; světová premiéra
* Gesù Al Calvario - Das Kleine Konzert, Rheinische Kantorei (Hermann Max), CD, 2001, Capriccio
* Complete Orchestral Works - Das Neu-Eröffnete Orchestre (Jürgen Sonnentheil), 3 CD, 2002, CPO
* I penitenti a sepolcro del Redentore, Capella Regia Musicalis (Robert Hugo) & sólisté, mezzosoprán Magdalena Kožená, CD, 2004, Supraphon
* Missa Dei Filii, Litaniae Laurentanae "Salus Infirmorum" - Taffelmusik (Frieder Bernius), CD, 2004, Deutsche Harmonia Mundi
* Composizioni per orchestra - Collegium 1704 (Václav Luks), CD, 2005, Supraphon
Il serpente di bronzo - Ensemble Inégal (Adam Viktora), CD, 2005, Nibiru
* Missa purificationis Beatae Virginis Mariae - Ensemble Inégal (Adam Viktora), CD, 2007, Nibiru
* Missa votiva ZWV 18 - Collegium 1704, Collegium Vocale 1704 (Václav Luks), CD, 2008, Zig-Zag Territoires
* Il Diamante (Serenata ZWV 177), Ensemble Inégal, Prague Baroque Soloists (Adam Viktora), CD, 2009, Nibiru
* Missa Sancti Josephi ZWV 14, Litaniae Xaverianae ZWV 155 - Ensemble Inégal, Prague Baroque Soloists (Adam Viktora), CD, 2011, Nibiru
* Officium Defunctorum ZWV 47 / Requiem ZWV 46, Collegium 1704 / Collegium Vocale 1704 (Václav Luks), 2 CD, 2011, Accent (Note 1 Musikvertrieb)
Sepolkra ZWV 58-60, Collegium Marianum (Jana Semerádová), CD, v edici Hudba Prahy 18. století, 2011, Supraphon

Koncertní provedení Zelenkových děl u nás

Že se dílu Jana Dismase Zelenky v jeho vlasti dodnes nedostalo patřičného ocenění potvrzuje trvale řídká prezentace jeho skladeb u nás. Je proto potěšující, že od roku 1984 je k poctě tohoto hudebního génia každoročně pořádán v našem regionu festival „Podblanický hudební podzim“.


Zdroje a odkazy k tématu:

Diskografie
Reichův seznam
Mp3 na internetu


Pozn.: Autor článku je hudební skladatel.
E-mail: vladimir.hirsch@gmail.com
Oficiální stránky

František Lego: Zlaté doly v Roudném u Blaníka.

Tento článek naleznete na stránkách "Regionální internetové knihovny, digitálního archivu a obrazové databanky - Muzeum Česká Sibiř ( www.ceskasibir.cz )".

Přímý odkaz na článek

Ing. Václav Zemek: Historie zlatodolu Roudný.

Z l a t o d ů l R o u d n ý
Letecký snímek, dole kalojemy a louhovna, vlevo lanovka a 'horní hotel', vpravo šachta Václav, uprostřed úpravny, asi 1925. Archiv Ing. Václav Zemek.
1.Úvod


Roudný náleží mezi nejvýznamnější zlatonosné lokality v Čechách a zároveň i nejdéle využívané. Na rozdíl od jiných, jako jsou například Jílové u Prahy nebo Kašperské Hory, spadá začátek velké exploatace tohoto ložiska až do konce 19., respektive začátku 20.století. V té době byl Roudný nejvýznamnějším zlatodolem ve střední Evropě a ve 20. letech 20. století měl i nejvyšší těžbu zlata v celé Evropě. Rovněž jako jediný český zlatodůl v novodobé historii byl po většinu let provozu ziskový, i přes nepříznivé vnější vlivy (světová válka, nízká cena zlata). Odhaduje se, že doposud bylo na Roudném vytěženo více než 7 t zlata (písemně doloženo 5,9 t). Zájem o toto významné ložisko nepominul ani dnes, kdy není hornicky využíváno.

Celkový pohled od lesa 'Boroviny', v popředí kalojemy, za nimi úpravny, asi 1930.
Archiv MVDr. Jiří Hostek.
2.Historie

2.1.Nejstarší dolování
Prvopočátky dobývání zlata v okolí ložiska Roudný spadají pravděpodobně už do období keltského osídlení (Na nedalekém Blaníku bylo keltské opidum). Zlato se především rýžovalo na řece Blanici a jejích přítocích. Rýžování zlata zřejmě s většími či menšími přestávkami pokračovalo i v následujících obdobích, kdy v důsledku příchodu německých těžařů vzniklo městečko Kamberk (Karrenberg). Ve středověku, kdy němečtí kolonisté byli z větší části nahrazeni českým obyvatelstvem, se postupně zájem těžařů přesunul i na primární ložisko - Roudný. Z této doby pochází rovněž první písemná zmínka týkající se dobývání zlata na Podblanicku. Jedná se o listinu krále Jana Lucemburského z roku 1337, kterou zastavuje některé královské zlaté doly panu Petrovi z Rožmberka. Mezi výčtem míst je jmenován i Karrenberg (Kamberk). Tato obec se nalézá nedaleko Roudného, který leží na území, které ve středověku náleželo ke Kamberku. Je tedy pravděpodobné, že zmínka o zlatodole se vztahuje přímo na Roudný. Pro tento fakt svědčí i četné pozůstatky starých středověký děl, která byla zastižena novodobou těžbou v podzemí(například úzké chodbičky a dobývky na patře 60 m v šachtě Václav) nebo některé pozůstatky na povrchu (část pinek v takzvaných "Propadlinách", povrchový odkliz "Velký obval", haldičky po propírání rudy apod.). Dalším nepřímým důkazem středověké těžební činnosti je románský kostelík v Libouni (necelé 2 km severně od Roudného), který podle lidového podání zbudovali horníci. Také je známo, že v té době v kraji působil jílovský důlní podnikatel a kutnohorský mincmistr Jan Rotlev, který byl i patronátním pánem libouňského kostela a kostela v Kamberku a vlastníkem tvrze v Kamberku. Dobývání zlata na Roudném bylo pravděpodobně na delší čas přerušeno za husitských válek. Odhady zlata získané v tomto období hovoří o množství asi 1500 kg.

2.2.Auergsperské období
Další údaje o těžbě na Roudném chybí až do druhé poloviny 18.století. Z let 1769-1804 se totiž zachovaly údaje o odvodech zlata z dolů u Libouně (Roudný) do pražské mincovny. V té době zde těžbu prováděli vlašimští Auerspergové, kteří Libouň i s Roudným vlastnili. Těžba probíhala výhradně hlubinným způsobem. Ložisko bylo otevřeno dědičnou štolou Marie Josefa a několika šachtami - Václav, Michal, Kristýna, Pavlína, František, Josef, dále pak jižněji položenými šachtami Karel a č.5, které s ostatními nebyly spojeny. Ročně se průměrně získávalo přes 600g ryzího zlata, přičemž vrcholů bylo dosaženo v roce 1777 (2069g) a v letech 1789-1792 (1377, 1279,1488 a 1021g). Vytěžená ruda se dopravovala ke zpracování do puchýrny u rybníka Strašík, později (po roce 1794) do nové stoupovny u Louňovic. Z období auergsperské těžby pochází také důlní mapa (1788-1790) jílovského odborníka Jana Fischera, který byl na Roudný pozván za účelem návrhu nové hlubší dědičné štoly, která by lépe odvodňovala důl než štola Marie Josefa. K její realizaci však již nedošlo. Po roce 1800 výtěžek zlata výrazně klesal v důsledku vyčerpání zásob rudy dostupných tehdejšími technickými prostředky. V roce 1804 pak těžba zcela ustala. Bylo celkem získáno více než 21 kg ryzího zlata a bylo dosaženo hloubky 85 m.

2.3.Roudný za Stantiena a Beckera
Téměř celé 19. století byl důl opuštěn. Teprve zásluhou českého geologa prof. Františka Pošepného došlo k obnovení zájemu o Roudný. Na základě jeho zpráv zahajuje na Roudném dne 1.května 1893 práce firma Stantien a Becker z Berlína. Nejprve se pracovalo na staré štole Mořic v údolí Ramenského potoka. V roce 1894 byla pak na severozápadním svahu založena nová šachta Jindřiška. Ta byla potom propojena se starou šachtou Václav, jejíž ohlubeň je situována těsně pod vrcholem kopce Roudný.
V popředí vlevo 'dolní hotel', za ním areál šachty Jindřiška, asi 1926.
Archiv Ing. Václav Zemek.

Těžba byla zahájena roku 1896. Hlavní těžní jámou byla Jindřiška, u které byla na povrchu postavena malá úpravna, kde se provádělo rozdrcení rudy pomocí stoup, potom amalgamace a mechanické rozdružení. Část vyseparované rudniny (především sulfidy) se odesílala na zpracování do Fraibergu. Zlatý amalgám se zpracovával na Roudném. K dalšímu rozvoji na Roudném došlo poté, co hlavní vlastník Moric Becker odprodal svůj podnik na těžbu jantaru v Palmnicken ve východním Prusku a věnoval se plně Roudnému. Jeho aktivity však přerušila náhlá smrt v roce 1901. V letech 1896-1901 bylo získáno 111,713 kg ryzího zlata.

Celkový pohled od 'propadlin', vlevo šachta Václav s drtírnou, vpravo stoupové úpravny, asi 1905. Archiv Ing. Václav Zemek.

2.4.Období největšího rozvoje těžby
Společník ani Beckerovi dědicové nejevili o zlatodůl zájem a tak byl závod dán do dražby. Posléze jej v roce 1903 koupila za 600 000 marek (720 000 rakouských korun) anglická společnost, jejímiž hlavními představiteli byli Harbert Stanley Sugden a Dr.Albert Fischer. Tato společnost do dolu investovala značné prostředky, které byly použity na modernizaci důlních zařízení a výstavbu nových úpraven. Stavělo se dle projektu Ing. R.Ruoffa, který vycházel ze zkušeností z traansvalských dolů. Rekonstrukce a nová výstavba (nové úpravny byly postaveny na svahu Roudného vedle ohlubně šachty Václav) probíhaly v letech 1903-1904. Slavnostní znovuotevření se uskutečnilo dne 10.9.1904. V prvních měsících obnovení těžby se dobývalo cca 6 kg zlata za měsíc, ale těžba vzrůstala a později se pohybovala už kolem 30 kg měsíčně. Důl nyní zaměstnával kolem 400 dělníků. Hlavní šachtou byla nyní jáma Václav a Jindřiška sloužila už jen jako větrací. Těžba pokračovala rychle do hloubky. V roce 1905 bylo, vzhledem k šikmo upadajícímu ložisku, nutno ve hloubce 170 m založit slepou jámu Albert (později Aleška). Tato šachta leží západně od šachty Václav.

Elektrocentrála s hlavním parním strojem, 1930.
Archiv MVDr. Jiří Hostek.

Práce postupovaly rychle do hlubiny a v roce 1912 bylo založeno patro 300m (před tím 260, 230 a 200m). O rok později těžba kulminovala a to výtěžkem 325 kg ryzího zlata. Příchodem první světové války došlo k částečnému úpadku těžby. Odrazilo se zde několik nepříznivých faktorů. Angličtí vlastníci byli po dobu války odloučeni od svého závodu (Anglie byla nepřítelem Rakousko-Uherska), dále byla část dělníků odvedena na frontu a v neposlední řadě narostly ceny materiálů a paliv. Vše se negativně projevilo na růstu nákladů na těžbu. To vedlo ke stavu, kdy byly těženy jen bohatší části ložiska a méně vydatné rudné partie se znehodnocovaly zakládkou. Rovněž nebyly prováděny nutné investice a nové otvírkové práce. Celkově nepříznivá situace vyústila v roce 1922, kdy pro nízké světové ceny zlata se těžba stala nerentabilní a provoz byl dočasně zastaven. Po obnovení těžby v roce 1923 se stále více projevovala nutnost nových investic do modernizace dolu a otvírky nových zásob, neboť ty se stále jen dotěžovaly na již rozfáraných patrech (obzory: 60, 112, 170, 200, 230, 260, 300, 330, 360, 380 a 400 m). Anglická společnost však již nechtěla potřebné prostředky uvolnit, snad z důvodu obav z menších zisků.

Amalgamační stoly.
Archiv MVDr. Jiří Hostek.

Nakonec byl důl v roce 1929 prodán francouzsko-belgické společnosti v čele s Augustem Blachonem z Romans. Menší podíl si ponechali i původní vlastníci. Naděje na nový rozvoj vzápětí vystřídalo zklamání, neboť jak se ukázalo, noví vlastníci nedisponovali potřebnými finančními prostředky na nové investice. V roce 1930 bylo ještě založeno patro 450m, ale zanedlouho potom byla těžba zastavena a rovněž úpravny přerušily činnost. Následně pak byla propuštěna většina zaměstnanců. V letech 1904-1930 bylo vytěženo 660638 t rudy a bylo získáno 5770,16 kg ryzího zlata.

Louhovací kádě.
Archiv Ing. Václav Zemek.
Areál šachty Aleška v roce 1956.
Archiv Ing. Václav Zemek.

2.5.Od ukončení provozu do roku 1945
Po zastavení provozu na Roudném následovala četná jednání mezi československou vládou a zástupci vlastníků, která však nebyla úspěšná. Do roku 1931 byl důl udržován v provozuschopném stavu. Potom se přestala vyčerpávat voda a důl se zatopil. V roce 1934 byla ve Francii utvořena nová těžební společnost Roudný gold mine limited, která převzala Roudný. V jejím čele však opět figuroval A.Blachon. V tomto období se vykonaly některé menší investice. Důl byl připojen na elektrickou síť, byly objednány nové stroje, pro které byly připraveny fundamenty, a šachta Václav byla nově vydřevena až na hladinu zatopení. Také byly činěny různé pokusy o využití úpravárenských kalů, které byly po dobu těžby deponovány do kalojemů, a které obsahují určité množství zlata (odhady hovoří až o 700 kg). K obnovení těžby však už nedošlo a to především vlivem ekonomicko-politických změn koncem 30.let 20.století. Francouzská těžební společnost si však udržela Roudný, i přes pokusy o vydražení, až do začátku války, kdy jej převzalo tehdejší ministerstvo prací. V roce 1941 přechází bývalý zlatodůl Roudný pod Protektorátní správu kutacích pracích v Libouni-Bořkovicích. Jsou opravovány budovy a začíná se s průzkumem okolí ložiska. V letech 1942-43 je demontováno zařízení z bývalých úpraven. V roce 1943 jsou obnoveny práce na štole Barbora, která byla založena v roce 1915 za účelem průzkumu východního okolí ložiska. Dále je severovýchodně od jámy Václav vyhloubena průzkumná šachtice č.1 a je také ražen západní překop ve staré štole Mořic. Na šachtě Václav jsou pak prováděny přípravné práce na odčerpávání vody z dolu. Koncem roku 1943 je zahájeno čerpání. Do roku 1945 se podařilo odvodnit důl až na patro 170 m, pak byly práce přerušeny.

Bývalá hornická kolonie, 2000.
Foto Ivan Rozkošný.
Bývalý 'horní hotel', nyní Ústav sociální péče, 2006.
Foto Ivan Rozkošný.

2.6.Období od ukončení války do současnosti
Po skončení války se na Roudném nepracovalo a až na poradě na ředitelství Příbramských rudných dolů, která se konala 4.6.1946, bylo rozhodnuto o obnovení kutacích prací. V první fázi bylo nutné provést proražení slepé jámy Aleška (Albert) na povrch, neboť jáma Václav byla vlivem závalů nesjízdná. Současně byly prováděny odvodňovací práce a geofyzikální průzkum. Prorážka se zdařila v roce 1948. V dalším roce byl důl odvodněn až na patro 230 m. Hlavní zmáhací práce probíhaly na patrech 90 a 112m. V roce 1950 se těžiště prací přesouvá na patro 170m, kde je zpřístupňován prostor takzvané "černé kuchyně", kde byly v období těžby bohaté rudní partie. Pracuje se i na štole Barbora. V následujícím období dochází ke krátkému rozkvětu. Je postavena nová těžní věž nad šachtou Aleška, je zřízena knihovna a četná další zařízení pro dělníky. V roce 1952 však nastává výrazné omezení průzkumných prací a část zařízení je odvezena na jiná pracoviště. Činnost se omezuje na zmáhání šachty Aleška, která je vypravena na patro 360m. V tomto roce také dochází k reorganizaci a kompetence přecházejí z podniku Rudné doly na Západočeský rudný průzkum n.p. Praha. V dalších letech je důl vyčištěn až na patro 450 m a je založeno nové patro 480 m. V posledním roce průzkumů v roce 1956 je dosaženo konečné hloubky 510 m. Ještě je v "Propadlinách" ražena průzkumná štola č.3 a je také vyhloubena šachtice č.2. Na posledním založeném patře 510 m jsou realizovány vrty. Do konce roku jsou pak provedeny likvidační práce a tečkou za průzkumy je pak závěrečná zpráva výpočtem zásob rudy. Na jejímž základě bylo rozhodnuto prozatím těžbu neobnovit.
I přes toto rozhodnutí zájem o Roudný zcela neustal. V 60. letech 20. století byla na povrchu ložiska prováděna nová geofyzikální měření. Tyto pokračovaly i v období let 1976-79. Další povrchové průzkumy proběhly v 80. letech. Jednalo se především o geologické mapování a geochemické, šlichové a geofyzikální měření. Dále byly realizovány i některé vrtné průzkumy. Další práce se prováděly v letech 1987-90. Převážně šlo o odběry vzorků pomocí vrtů. V 90. letech projevilo zájem o průzkumy na Roudném několik soukromých firem. Jednalo se o: McHarrison, Fargo Minning a Prisma. Ani jedné z uvedených společností nebyl průzkum a případná následná těžba povolen. V současnosti je ložisko opuštěno, avšak prognózy udávají zásoby až 30 t Au.

Bývalá vilka ředitele zlatodolu Roudný, nyní Ústav sociální péče, 2006.
Foto Ivan Rozkošný.
Zbytky tyglíků na tavení zlata a keramické misky z laboratoře s titulní stranou publikace Ing. Václava Zemka o Roudném. Foto Ivan Rozkošný.

Kontakt na autora článku: vaclav.zemek@mesto-vlasim.cz

Emanuel Salomon

Polní podmaršálek Emanuel Salomon svobodný pán z
Friedbergu-Mírohorský

Feldmarschalleutnant Emanuel Salomon Freiherr von Friedberg-Mírohorský

Narozen 18.ledna 1829 v Praze.
Zemřel 10.prosince 1908 v Praze

 V roce 2008 uplyne 100 let od vydání závěrečného XXVII. dílu základní řady
"Ottova slovníku naučného" a zároveň sté výročí úmrtí
jednoho z významných přispívatelů do tohoto zlomového díla v české kultuře,
zajímavého muže mnohostranného talentu, rakouského vojáka a českého malíře,
spisovatele, vlastence -
Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergu - Mírohorského

(Obr.I)

Narodil se 18.ledna 1829 v Praze jako jediné dítě z prvního manželství svého
otce, hospodářského rady a pachtýře Augustina Ignáce Salomona z Friedbergu (
*1795, + 1870) s Terezií Fialkovou ( *1803 , +1829) a při křtu v kostele u Panny
Marie Sněžné v Novém Městě pražském obdržel jména Emanuel Josef August František
Karel. Jeho matka však 8 dní po jeho porodu ( 26.1.1829) v šestinedělí zemřela.
Přestože již tedy nemohla sama mít na výchovu mladého Emanuela vliv, zůstala tu
její rodina, kdy především její bratr - Emanuelův strýc -
Mořic
Fialka 
( 1809 - 1869) nesporně ovlivnil jeho české vlastenectví a svým
postojem, chováním a názory zejména na vztah Slovanů a Němců v rakouské říši
pomohl formoval celý budoucí životní postoj svého synovce.

Sám Mořic
Fialka
 vstoupil po absolvování gymnázia do armády, sloužil u slavného 28.
pěšího pluku, v letech 1838 - 1844 působil jako učitel českého jazyka na
Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě, pak se svým kmenovým
plukem prodělal boje v letech 1848 - 49 i v r.1859. Téhož roku byl povýšen do
šlechtického stavu a v r. 1864 odchází jako plukovník do výslužby. Svému synovci
však byl vždy vzorem nejenom jako zasloužilý důstojník, ale i svou prací
národnostní, jako pilný dopisující přispěvatel do mnoha českých novin a
časopisů, literární a překladatelskou činností - přeložil r. 1843 do češtiny
např. "Nový cvičební řád c.k. pěchoty" , ale v letech
1843 - 44 mimo jiné i román "Oliver Twist" Ch.
Dickense a další jeho díla. Tuto lásku k rodnému jazyku upevňoval i u svého
synovce a ten se od mládí hrdě hlásil ke všemu českému. Podobně jako v 17.
století byl predikát Salomonů latinizován do podoby " de Monte
Pacis"
 , si pod vlivem vědomí k české národnosti Emanuel Salomon z
Friedbergu počeštil příjmení na "Mírohorský". Nesporně
jej v tomto ovlivnil i jeho spolužák z pražského gymnázia v Klementinu Adalbert
Fingerhut známý spíše pod svým pozdějším českým přepisem svého jména - Vojta
Náprstek. Jako jeho spolužák Emanuel Salomon z Friedbergů - Mírohorský si tehdy
poznamenal:

"Mezi spolužáky zvláště milými byl také Fingerhut Adalbertus, synek od
Halánků, upřímný, zdravý, dobře živený, obratný a ochotný. Jsa z bohatého domu,
míval vždy kapsy plné mlsků dle období ročního: kaštany, vejce na tvrdo,
angrešt, jablka, sladké dřevo, cukrátka, jimiž štědře častoval mlsné spolužáky.
Nosíval však také potravu duševní nám všem zvláště milou, čtení české, které
jsme hltali tím dychtivěji, jelikož nám bylo přísně uloženo vždy jen mluviti
německy, ač to mnohému šlo dosti krušně." 7)

U Emanuela Salomona se záhy projevuje jeho nesporný malířský, později také
spisovatelský i jazykový a překladatelský talent a tak se celý jeho život
pohybuje v symbióze mezi vzorným plněním vojenských povinností rakouského
důstojníka na straně jedné a uměleckou tvorbou na straně druhé.

Základy kresby dostal zprvu u českých malířů Jana Kroupy (*1794, + 1875) a
Martina Tejčka ( * 1780?, + 1847). Poté mladý, bystrý a nadaný chlapec v r. 1837
v prvním roce studia staroměstského Akademického gymnázia v Praze zároveň
navštěvuje na malířské Akademii figuralistickou a portrétní školu ředitele
Akademie Františka Xaviera Tkadlíka . Protože ten je však plně vytížen výukou
dospělých studentů a na mladého hocha mnoho času nemá, svěřil jej otec do
výchovy Antonínu Mánesovi, který na své krajinářské škole učil i své dva syny
Quida a Josefa. U tohoto pedagoga prošel úplným akademickým kurzem a z té doby
zachované práce ukazují nejen velké nadání, ale i časnou zralost. Toužebné přání
mladého Emanuela Salomona pokračovat dále ve studiu na malířské akademii a stát
se malířem však otec nedovolil a r. 1840 byl jedenáctiletý chlapec zapsán,
určitě po poradě se švagrem, do druhého ročníku Tereziánské vojenské akademie ve
Vídeňském Novém Městě.(Obr.II)

V té době na škole působí jako učitel českého jazyka i jeho strýc a ten tak
nadále pěstoval v mladém Emanuelu Salomonovi české vlastenectví.
V r.1846 byl Salomon vyřazen jako Leutnant II. Klasse - poručík II.třídy,
zůstává však i nadále ještě rok v akademii ve vyšším kurzu, kde se nejnověji
vyučovalo kresbě a malbě, samozřejmě se zaměřením na potřeby armády.. Roku 1847
je jako premiant kurzu zařazen v hodnosti Leutnant I. Klasse - poručík I.třídy.
do 28. pěšího pluku "La Tourova" se sídlem v
Terezíně.
Majitelem pluku byl od r. 1832 až do své smrti Theodor František hrabě Baillet
de La Tour (* 15.6.1780 Linz - + násilnou smrtí 6. října 1848 při nepokojích ve
Vídni).

Na dovolené v Praze se zdokonaluje mladý poručík v krajinomalbě u svého
někdejšího staršího spolužáka z Mánesovy školy pozdějšího profesora Bedřicha
Havránka - představitele manýrismu (* 4. ledna 1821, Praha - + 1. března 1899).


V dubnu bouřlivého roku 1848 vytáhl s plukem přes Plzeň, Řezno, Mnichov a
Insbruck do vzbouřeného Lombardska - Benátska, kde pod
Radeckým
bojoval v červnu několikrát při Adiži, potom jako praporní pobočník 23. července
u Sommacampagni, 25. července u Custozzy a 27. července u Volty, a pak 4.srpna u
Milána.
Prvého srpna byl povýšen na Oberleutnant a následně je převelen začátkem srpna
zpět do
Terezína
.
Odkud však hned vyráží s 2. praporem svého pluku přes Prahu a Olomouc ke
vzbouřené Vídni, účastní se koncem října bojů i konečného obsazení města.
Z Vídně vyráží 4. prosince v armádním sboru Jelačiče bána nejprve do Mostu nad
Litavou a potom do vzbouřených Uher, kde bojoval v bitvách 16. prosince u
Parendorfu, v kruté zimě 30. prosince u Móoru, dále 3.ledna 1849 u Tetíně a
5.ledna.1849 vstoupil s vojskem do Budapešti.

Dalších bitev se zúčastnil 14. února u Tornalje a 24. února u Pétervašára
Za udatnost ve dvoudenní krvavé bitvě 26. a 27. února u Kápolny byl později
vyznamenán
Vojenským záslužným křížem s válečnou dekorací
 a ruským

Řádem Sv.Anny 3.stupně s meči.

Další bitvy absolvuje u Hatvanu 2. a 5. dubna, u Isaszegu 6. dubna, u Czinkoty a
Pešti denně od 8. až do 21 .dubna 1849.

V červnu je přidělen ke generálnímu štábu a vřazen do podunajské armády pod
Haynaue. V této podunajské armádě se účastnil pak bitev 28. června u Rábu, 2.a
11.července u Komárna , 5. srpna u Severina a Söregu a 9. srpna u Temešváru .

Následně je definitivně převelen do generálního štábu a posádkou byl v Budapešti

Ještě mu nebylo ani 22.let (!), když je 1.listopadu 1850 povýšen na Hauptmann
II. Klasse - setník II.třídy. Pak krátce střídá posádky v Temešváru, opět
Budapešť a zpět do Temešváru, kde roku 1853 postupuje na Hauptmann I. Klasse -
setníka I.třídy. V 50. letech byl pověřen armádním velením namalovat pro císaře
několik výjevů z války v Uhrách a proto v roce 1851 cestoval po uherských
bojištích spolu s malířem Albrechtem Adamem (*1786- +1862) povolaným z Mnichova,
aby pro císaře namalovali žánrové obrazy několik bitev.

Po splnění tohoto úkolu může dát plně své nadání a malířské schopnosti i ve
prospěch své nové vojenské specializaci - vojenské kartografii a jako pozdější
kartograf u vídeňského Vojenského zeměpisného ústavu ( kam se však dostal až
poté, co odvedl skvělou kartografickou práci v členitém terénu rumunských hor v
tehdejším Valašském knížectví) se tento výtečný mapař začíná věnovat vojenskému
mapování v Banátu, Vojvodině, Valašsku, Uhrách a v Benátsku.
R. 1853 kupříkladu znovu zaměřoval (reambuloval) podle rozkazu tam velícího
generála hraběte Coroniniho část obvodu srbskobanátského pluku u Staré Moldavy
při Dunaji v bývalé Vojenské Hranici, a dříve již vytištěna generální mapa
Srbské Vojvodiny a Temesského Banátu byla jím znovu sestavená.

Volné chvíle však vždy využíval k malování a dalšímu sebevzdělávání v této své
celoživotní zálibě. Na dovolené v Praze vystavoval v Jednotě krasoumné
(Klementinu) "Výjevy z války v Uhrách"
Na jaře r. 1854 byl ve Vršci členem generálního štábu Wolfovy divize sboru
srbsko-banátského, brzy na to je přeložen do Verony a na podzim do Prahy k
velitelství 1. armádního sboru.

V té době, kolem roku 1855 se počíná rozvíjet i jeho další životní záliba -
literární tvorba a o co později s ní začal, o to dynamičtěji rostla. I když v
umění u něj malířství bylo vždy na místě prvém, po krátké době si už
"postěžoval" : ".....přesto, že píši jen zřídka a maluji neustále a sám sebe
pokládám více za malíře, než za spisovatele, přece ku podivu každý člověk mi
píše k adrese na dopisech "spisovatel" a ani jeden nenapíše "malíř"...." 6)


Jeho nadání i v oblasti jazykové, které se projevovalo již při studiu na
gymnáziu a později na Tereziánské akademii, kdy vždy patřil k nejlepším
studentům se rychle rozvíjí a tak se z něj stává polyglot , ovládající vedle
mateřské češtiny ještě více jak deset dalších jazyků ( i když ve svém životopise
přiznává skromně počet nižší). Některé ovládá na tak vysoké úrovni, že překládá
díla z angličtiny, francouzštiny a italštiny.

I přes hektický způsob vojenského života s neustálým stěhováním, dopisuje zprvu
do pražských novin , ale záhy jeho příspěvky doplňované nezřídka autorovými
ilustracemi z prostředí o němž psal, znaly snad všechny redakce českých
časopisů. Čtenáři si jeho články přímo vyžadovali , publikoval je ve svých
novinách i Jan Neruda. Jeho literární tvorba záhy začala obsahovat i náročnější
a obsáhlejší díla. Sepsal například své paměti, pojednání o válečnictví, ale
dominantní prací se v této době (až do roku 1870) pro něj stává jeho aktivní
spolupráce na vzniku "Riegrova
slovníku naučném"
 ( jehož 11 dílů vycházelo v letech 1859 - 1874).
Ještě v hodnosti majora do něj přispíval hesly z oblasti vojenství a výtvarného
umění. Činil tak pod značkou FM - zkratkou z počátečních jmen
Friedberg -Mírohorský. Později se tato jeho značka objevuje nesčíslněkrát i v
" Ottově slovníku naučném" od prvního až do posledního
XXVII. dílu a sám nakladatel Jan Otta si jeho spolupráce nesmírně cenil. V tomto
vrcholném lexikonu té doby zpracovává pak vedle výše zmíněných oblastí i hesla
přírodoléčebná a z oblasti jezdectví. Lze tedy právem říci, že spolu se
spoluautorem vojenských hesel vojenským spisovatelem
Patrikem
Blažkem 
je prakticky zakladatelem moderní české vojenské
terminologie.


Přes léto r. 1856 mapoval v knížetství Valašském v okolí Fokšan a v následující
zimě vypracovával ve Vojenském zeměpisném ústavě ve Vídni věci v létě mapované.
V letech 1857-58 mapoval v Uhrách v okolí Dunaföldváru a pak byl zařazen v
evidenční kanceláři generálního štábu ve Vídni a k absolvování tzv.válečné
školy. Zde se samozřejmě chopil příležitosti a navštěvoval na vídeňské malířské
akademii večerně školu profesora P.J. Geigera takže po jejím ukončení pak byl i
plně absolvovaným akademickým malířem.
Ve Vídni také vystavoval v tzv. Schönbrunnerhause "Výjevy z Rumunska a z
Uher"


Před vypuknutím války r. 1859 byl přeložen do Štýrského Hradce k velitelství 6.
armádního sboru, s jehož hlavním stanem se přesídlil do Lince.
Tam je v květnu povýšen do hodnosti Major , načež je v srpnu přeložen do
hlavního stanu 1. sboru armádního do Lublaně a v listopadu do hlavního stanu II.
armády ve Veroně pod velení hraběte Augusta Degenfelda a později pod velení
Benedeka.

Zde ve Veroně se 10.10. 1860 ve třiceti letech žení s pražskou rodačkou - dcerou
c. k. plukovníka Rudolpha z Friessů - Marií Rudolphovou šlechtičnou z Friessů.


Roku 1860-61 je opět činným při vojenském popisovaní území a měl tu na práci
kraje mezi Minciem a Adiží a pak mezi Talmentem (Tagliamento) a Sočou.
Od srpna 1861 do května 1862 byl náčelníkem štábu při velitelství pevnosti
Mantovy, potom je opět činný v hlavním stanu II. armády ve Veroně. V roce 1864
je povýšen do hodnosti Oberstleutnant - podplukovník a do r. 1866 řídí I. oddíl
zeměměřičský v Banátě se sídly v Temešváru a v Pančevě.

V dubnu 1866 se odebral do Verony jako náčelník štábu tamního pevnostního
velitelství. V červnu hodnostně postupuje do hodnosti Oberst - plukovník. Zde
také prožívá boje na jižní frontě prusko-rakousko - italské války. Tyto jižní
boje, kde rakouská vojska zvítězila jak na souši, tak na moři popisuje velice
poutavě a přitom vojensky přesně ve své pozdější knize "Vzpomínky na
válečný rok 1866"
 včetně přesných personálních sestav velících
struktur všech tří armád ale také svých úvah, postřehů a na důstojníka rakouské
armády až odvážné kritiky nedostatků , jak politicko - strategických, vedoucích
k této válce, tak vojenských taktických a operačních chyb, které podle něj
zapříčinily porážku daleko silnějšího uskupení severní armády a to i včetně
svých představ o tom, "jak se mělo postupovat." V analýze se zmiňuje
kupříkladu o tom, , jak se přeceňuje fortifikační taktika vedení válek, což se v
této válce jasně projevilo, poukazuje nejenom na zastaralou výzbroj ( perkusní
puška proti jehlovce) a jmenovitě obviňuje z tohoto zpozdilého technického stavu
některé zodpovědné vysoké důstojníky, poukazuje na naprosto nevhodnou barvu
rakouských uniforem, kdy bílá barva je v terénu přímo terč (při té příležitosti
si naopak "pochvaluje", jak zřetelně se odrážely červené košile

Garibaldiho
 oddílů proti bílým skalám a jak je proto snadno zasahovali
tirolští jägři), ale všímá si bystře i detailů, které u jiných autorů nenajdete
např. o perfektním orientačním výcviku pruských poddůstojníků a mapovém vybavení
pruských oddílů :
"......Byliť totiž u Prusů všichni poddůstojníci opatřeni mapami dosti
podrobnými krajů českých , mapami drženými v patrnosti, t.j. opravovanými
svědomitě dle nových útvarů v pomezí, nových cest, samot, vůbec dle všech změn,
a že tito lidé dobře mapám rozuměli, kdežto u nás mapy ukazovaly vše, jak bylo
před dávnými časy, kdy ty které kraje vyměřovány, a mapám mnohdy platně
nerozuměli ani mnohem vyšší pánové....." 6)

V knize podrobně popisuje i jeden zvláštní úkol, kterým byl pověřen, kdy z
důvodů porušení demarkační linie italskými oddíly po dohodnutém příměří, byl z
Verony poslán do Strả u Padovy jako parlamentář se stížnosti ke generálu
Cialdinimu, vrchnímu veliteli italské armády, s žádostí o zadostiučinění,
kteréhož úkolu se velmi zdárně zhostil. Tento okamžik zachytil i na jedné z
mnoha kreseb v knize (Obr.III)

Lze říci, že kdo se chce situací vedoucí k válečnému konfliktu v roce 1866, jeho
průběhu a ukončení vážněji zabývat, neměl by tuto knihu opomenout.
Po předání veronské pevnosti italské armádě na základě mírových podmínek, dle
kterých monarchie mimo jiné přichází o Benátsko, byl od 16. prosince 1866 do
května 1869 náčelníkem generálního štábu v Zadru, potom je přesazen k 78. pluku
pěšímu do Osěku slavonského.

Zde se velmi často přátelsky stýkal s biskupem Strossmayerem, mimo jiného
zakladatelem záhřebské galerie a sídlícím v nedalekém Djakově.
Od 1. listopadu 1872 velel 1. pěší brigádě 33. armádní divize v Komárně, V roce
1873 je povýšen na generalmajora , 1875 přeložen do Budapešti, a v roce 1878 je
mu svěřeno velení 30. armádní divize ve Lvově, kde 15. září toho roku je povýšen
na Feldmarschalleutnant - polního podmaršálka.
I tam vystavoval svá díla u " Towarzystwa sztuk pieknych" žánrové obrazy z let
1879 až 1883
1. listopadu 1883 po 37leté činné službě odchází na trvalý odpočinek do Prahy,
Při této příležitosti je vyznamenán
Řádem
železné koruny II. třídy
 a roku 1884 povýšen do šlechtického stavu
- jemu a jeho přímým potomkům byl udělen stav Freiherr - svobodných pánů.

O důvodech jeho odchodu do důchodu se traduje velmi zajímavá historka, podle
které toto pensionování nemělo tak zcela obvyklý průběh . K čem tedy mělo dojít?


V roce 1883 se panu polnímu podmaršálkovi dostalo velké cti a byl pozván k
tabuli J.C.M.
Františka
Josefa I. 
U tabule seděla vedle císaře, vysokých hodnostářů i nějaká
arciknížata, členové panovnického rodu. Po jídle u černé kávy se jedno z
arciknížátek při řeči velmi neslušně otřelo o český národ. Friedberg, hluboce,
až do nitra duše uražen povstal a prohlásil, že ".....on jako Čech
pokládá za svojí povinnost jeho císařskou a královskou výsost, pana arciknížete,
nejposlušněji upozornit, že český národ je z úhelných kamenů říše
rakousko-uherské a že svým rozhodnutím po smrti krále Ludvíka roku 1526 položil
základy příští monarchie, takže kdyby nebylo českého národa, nebylo by ani
nynější říše!"


Na podnět samotného císaře se hovor rychle stočil jiným směrem i když bylo jasně
vidět, že postiženému arciknížeti to po chuti nebylo a ve vzduchu stále zůstalo
mrazivé napětí. Druhý den, když se Friedberg vrátil z ranní procházky ke
snídani, čekal na něj již zvláštní posel s obálkou ve které byl "modrý arch" -
převedení do výslužby. 2)

I když tato známá episoda nebyla jistě jediným a hlavním důvodem odchodu do
výslužby, přece jen svědčí o charakteristických rysech Salomonovy povahy -
horoucím patriotismu, smyslu pro spravedlnost a čest.. Ale přestože byly tyto
jeho povahové rysy nadřízeným dobře známy již dříve, nebránily nijak v jeho
takřka závratném služebním postupu i když nepocházel ze žádné prominentní
rodiny.
Proto si krátce znovu tento jeho služební postup shrňme tentokrát z pohledu jeho
životního běhu.

Poručíkem II.třídy se stává v 17. letech, o rok později, tedy osmnáctiletý, již
poručíkem I.třídy, nadporučíkem ve věku 19. let a setníkem II. třídy v necelých
22 letech (!) a setníkem I. třídy se stává ve věku 28 let. Majorem je již ve
věku 30 let a podplukovníkem o pět let později ve věku 35.let. Plukovníkem je
jmenován ve svých 37 letech , generálmajorem ve věku 44. let a polním
podmaršálkem již v 49. roce svého života.

Svá prvá vyznamenání obdržel již ve věku 20 let v hodnosti nadporučíka, kdy je
dekorován za udatnost v boji Vojenským záslužným křížem s válečnou
dekorací
 a ruským Řádem sv. Anny III. třídy s meči

To vše svědčí o jediném -. Emanuel Salomon z Friedbergu byl vždy naprosto
loajálním bezúhonným vojákem, zasloužilým a statečným účastníkem bojů, které
zachránily v bouřlivých letech 1848 - 49 monarchii a v roce 1866 vítězstvím na
jižní frontě částečně udržely vojenskou reputaci rakouské armády a umožnily
alespoň trochu výhodnější pozici monarchie při sjednávání příměří a následné
mírové dohody.

Vždy byl prvotřídním důstojníkem a vojenským odborníkem ať již ve velitelských
funkcích a nebo v odborných - zejména kartografických. Povahy byl velmi upřímné
a otevřené a jeho svrchovaný smysl pro spravedlnost a právo mu nedovolovaly
mlčet, i když by to bylo někdy zdánlivě moudřejší. Byl proto ctěn a milován
svými podřízenými, ale u nadřízených to většinou bylo naopak.

Za 37 let své vojenské kariéry prošel prakticky všemi velitelskými funkcemi od
pobočníka přes člena i náčelníka generálního štábu až po velitele divize,
zúčastnil se prakticky všech významných vojenských tažení a bitev své doby a
"vojákoval" téměř ve všech zemích rakouského mocnářství - v Itálii, Uhrách,
Chorvatsku, Rakousku, Polsku a samozřejmě v Čechách. 8)

Po pensionování trvale přesídlil do Prahy a věnoval se naplno svým kulturním
láskám a. zapojil se do pražského společenského a kulturního života. Pražská
veřejnost přijala vojáka s duší umělce velice příznivě ve všech společenských
vrstvách. Šlechtický stav , vysoké hodnosti i známosti ve vysokých kruzích
vídeňského dvora včetně samotného císaře mu otevíraly do široka přístup mezi
pražskou smetánku. On však tuto společnost příliš nevyhledával a své styky
udržoval spíše s "dušemi spřízněnými". Vzdělanci si jej vysoce cenili pro jeho
mimořádné a hluboké znalosti i kritický rozhled. Své dřívější styky byl vždy
ochoten nezištně použít, pokud mohl posloužit k dobru české věci. O této
skutečnosti zanechal zajímavou vzpomínku jeden z našich nejlepších konstruktérů
palných zbraní Karel Krnka.

Po té, kdy poručík Krnka vysílen bojem s patrně "zainteresovaným" ministrem
války hrabětem Arthurem Bylandt- Rheydtem a znechucen zákulisními praktikami o
prokázání přednosti své opakovačky oproti ministerstvem protěžovanému systému
Mannlicherovu, byl nakonec na opakovanou žádost konečně propuštěn do zálohy ( a
to se skandálem, kdy byl navíc Krnka zbaven vojenské hodnosti za urážlivé výroky
proti generálnímu štábu i samotnému ministru války), usazuje se u otce puškaře
Sylvestra Krnky v Praze - Michli a začíná pracovat v jeho zbrojní dílně. Dne 28.
září 1887 se žení.

"....Brzy po usídlení novomanželů v Michli je poctil návštěvou český
spisovatel Miroherský. Velmi se zajímal o novou opakovačku a přivedl s sebou
několik přátel. Jak bylo tehdy známo, byl Miroherský polním podmaršálkem ve
výslužbě. Zakrátko přijela další návštěva. Nebyl to nikdo nevýznamný. K velkému
překvapení obou pánů Krnků to byl sám "šéf", podmaršálek Fabiny s celým
generálním štábem 8. sboru. Živě se zajímali o novou opakovačku a mluvilo se
opět o předložení tohoto vzoru .." 4)


I když se situace s rozhodnutím o prioritě systému Mannlicher nakonec nezměnila,
i v důsledku této návštěvy (a pozdější interpelace poslance
Dr. Riegra)
se spor o regulérnost rozhodování rozhořel znovu a nakonec musel ministr války,
poté co byl usvědčen ze zaujatosti a nepravdivých výroků, odejít do penze.

Většinou se však Friedberg - Mírohorský věnoval malířské tvorbě. Císař
František
Josef I.
, s nímž se znal z dřívějších vojenských tažení, dokonce jeho obrazy
sbíral. Mladší malířská generace jeho tvorbu naopak kritizovala, ale je
zapotřebí si uvědomit, z jakých rozdílných dob a stylů obě strany vycházely. Sám
Friedberg - Mírohorský "....Zavrhuje naprosto t. zv. "moderní" umění
výtvarné bez myšlenky, bez komposice, bez kresby, s nemožnými barvami,
nepravdivé, ohyzdné, nejasné, mlhovité, mnohdy až do nepříčetna ponuré, a se
svědomitými malíři Lhotou a zemř. Havránkem smutně naříkával na politování hodné
scestí, kam malba zabředla...." 1) 
Tyto dvě strany skutečně porozumění pro
vzájemnou tvorbu mohly najít těžko. Někdy však musely, když to bylo "v rodině".
Úsměvné je totiž v případě Friedberga - Mírohorského, že choť Alfonse Muchy byla
jeho neteří.

Bylo mu 54 let a měl před sebou ještě celé čtvrtstoletí plodného života. A tento
čas vyplnil tak nad běžnou míru, že nám nezbývá se než žasnout nad jeho pílí a
činorodostí.

Za svůj produktivní umělecký život tvoří olejomalby ze všech oborů v množství
přesahující 450 pláten, akvarelů není o nic méně a skic, náčrtů podle přírody,
kartonů a rozvrhů pro obrazy jak v kresebnicích, tak na jednotlivých různých
listech je počet velmi veliký. Maloval obrazy bitev, vojáků, množství
folklorních námětů , krajin ale i malebných zákoutí starých měst. Pod vlivem
svého někdejšího učitele Tkadlíka zpodobňuje častokrát motivy náboženské. Pro
záhřebskou galerii založenou biskupem Josifem Strossmayerem , jehož jméno nese
náměstí v pražských Holešovicích, maluje plátna s jihoslovanskými motivy a
výjevy. Podobizny generálů jím vymalované visí v čestných dvoranách Tereziánské
vojenské akademií. ve Vídeňském Novém Městě a Vojenské technické akademii ve
Vídni . Svým osobitným stylem zachycuje v obrazech vedle mnoha jiných, dnes již
zaniklých, zákoutí staré Prahy, zejména starého Smíchova, i zámeček ve staré
Libni, zvaný "Ztracená varta" a hospodářství s poetickým názvem
"Malovaný lis" 
- místa, kde prožíval své dětství.

K jeho námětovým láskám patřilo i ilustrování českých lidových písní a českých
básní, kdy na rozdíl od Alšovy zkratkové, spíše grafické linie, k nim tvoří
ilustrace mající ráz hotových obrazů, kdy s tužkou pracuje jako se štětcem.
Některé pak vyšly ve "Fotografické obrazárně" Friedrichově, později Bartošově
jako tisky . Z nich nejznámějším se patrně stal rozlehlý litografický list
"Kde domov můj" 
. Zná se s mnoha českými vlastenci a Karolíně Světlé např.
věnuje mnoho ilustrací pro její stěžejní "Vesnický román".

Mnohé z jeho kreseb byly publikovány mj. v knize "Památník k oslavě
padesátiletého panování Jeho Veličenstva císaře a krále
Františka
Josefa I.
 jakož i dvěstěletému trvání 28. pěšího pluku
Humberta
I.
, krále italského."
 Za přispění čelných uměleckých
závodů a spolupracovníků upravil Jindřich Alexandr. Praha 1898. 
Emanuel
Friedberg -Mírohorský přispěl do tohoto Památníku nejen v části obrazových
příloh, ale též rozsáhlou statí, vypsanou ze svých "Pamětí"
pod názvem "Dvacet měsíců pohnuté doby v pěším pluku č. 28",
kterou samozřejmě i doprovodil ilustračně I.).

Kromě již výše zmíněných výstav, realizovaných během aktivní služby, v důchodu
vystavoval v Praze malby r. 1884, 1891 na jubilejní výstavě a v Rudolfínu. V
Rudolfínu vystavuje také r. 1892, 1893 a 1899 a na Národopisné výstavě r. 1895
celou řadu obrazových válečných příběhů z r. 1848 a 1849.

Císař
František Josef I. 
z jeho akvarelů měl čtyři z objednávky z let 1852 a 1853
( "Obřadné výjevy vojenské" . a "Naleziště uherské koruny u Staré
Ršavy" 
) a jednu olejomalbu "Paráda vojenská na Campo Marte v Benátkách
1861" 
, malovanou. r. 1862.

Největší jeho olejomalba mající plochu 6 m2 "Svatební průvod dalmatský"
(1886) byla věnována Náprstkovu průmyslovému museu, "Kristus s učni před
Emausem" 
3 m2 (1889) je v kostele ve Střezměři, "Sv. Kliment"
bezmála 2 m2 (1894) v domácí kapli vodoléčebny dra. Piaseckého v Zakopaném. Řada
obrazů byla darována jiným kostelům v Čechách, v Haliči i v Chorvatsku, některým
museím v Praze, Opavě a ostatní olejomalby, jakož i akvarely jsou roztroušeny u
mnoha soukromníků. Snad největší soubor jeho prací býval v majetku paní Hermíny
Rodové, která vlastnila vilu "Blaník" poblíž Louňovic pod Blaníkem, k
níž jezdíval Friedberg s rodinou na letní byt. Svoji vlastní podobiznu vymaloval
několikrát, neboť jak sám píše : ".. kde kdo si ji přál.." 1) . Akvarel
"Svatební průvod dalmatský" (1881) stejný jako olejomalba jeho u
Náprstků dal do svatebního alba, věnovaného českými umělci korunnímu princi
arcivévodovi Rudolfovi.

Kresby jeho dodávané do "Humoristických Listů" hned od
jejich založení r. 1858 do 1879, pak r. 1885 a 1899 jdou do tisíců, v oněch
prvních 21 letech málokteré číslo bylo bez nich a mnohá čísla byla jich plna, do
"Šípů" přispěl někdy něčím, do vážných časopisů
obrázkových jako "Obrazy života""Květy",
"Světozor""Ruch" ,
"Zlatá Praha"
 rovněž kreslíval do r. 1889., Těchto několik
tisíc zachovaných kreseb vypovídá nejen o jeho umělecko - optickém vidění světa,
ale projevuje v nich i své osobní názory na rozmanité otázky dne, na problémy
běžného i veřejného života, i na události politické. A právě v těchto se opět
objevuje jeho upřímné, až radikální vlastenectví často zahroceno útočně zejména
při zápasech o českou školu a o důstojnější postavení národnostních
menšin.Takové kresby a politické karikatury otiskované právě například v
"Humoristických listech"
 a v "Šípech"známých
svým protivládním radikalismem mohl tento rakouský důstojník otiskovat pouze
anonymně či používat průhledné pseudonymum "Mírohorský"a
pouze jeho vynikající plnění vojenských povinnosti způsobilo ze strany
nadřízených. "zamhouření očí" nad takovým počínáním.

Maloval i divadelní dekorace a opony pro ochotníky do Chrudimi, Tábora, Rychnova
n. Kněžnou aj. navrhuje vojenské i spolkové prapory. Jak to mohl vše zvládnout?


To se vysvětluje ve jeho životopise : ".....Plodnost tuto lze vysvětlit
báječnou rychlostí tvorby jeho a tím, že svědomitě a pilně používal. každé volné
chvíle ke studování podle přírody a ke zdokonalování se v umění....." 1)



A že jsou jeho díla ceněna dodnes dosvědčuje například i 56.Aukce
"Spolku Hlahol"
 z 6. listopadu 2004, kde je uvedena (v oddělení
"Grafika, kresby 18. - 20. stol".) tato aukční položka :

360. Salomon Emanuel Mírohorský z Friedbergu
Venkovská děvčátka ................................................ 1 800 Kč
akvarel, tužka, papír, 10,3 x 7,8 cm, monogr. PD F, rám, vzadu ve
výřezu razítko pozůstalost Friedberka Mírohorského
 9)

Jeho činnosti literární, žurnalistická, překladatelské i jiná je tak rozsáhlá,
že bude nejlépe, (přesto že jsme některé údaje již uvedli výše), když budeme
přímo citovat z jeho životopisu v "Ottově slovníku naučném"
(díl XXII., str. 553-556) :
".....Psal až do r. 1862 menší článečky fejetonistické do "Pražských Novin",
do tehdejšího "Času" a "Hlasu", r. 1859 zlomky cestopisné do Nerudových "Obrazů
života", pracoval do r. 1870 hesla vojenská pro "Naučný Slovník"
Riegerův
, r. 1864-67 přispíval do tehdejší "Zlaté Prahy", do tehdejších
"Květů" a "Světozora" črtami z válek r. 1848-49 a krátkými výklady ke kresbám
svým do těchže časopisů, r. 1868 sepsal pro "Názorný atlas" k řečenému
Riegerovu
slovníku "Válečnictví polní a vojenství", do "Květů" přispíval články o
Dalmacii, do "České Thalie" črtami divadelními, r. 1872 napsal "Úvod ke kresbě a
malbě", vydaný Urbánkem r. 1877, r. 1873 drobnosti do vojenského časopisu
"Vlasť", r. 1873-1889 podával sem tam fejetonistické články většinou národopisné
do "Národních Listů", psával r. 1869-76 do lesnického časopisu "Háj", r. 1878-80
do pražského časopisu pro obuvníky a do moravské "Koledy", r. 1881 do
"Divadelních Listů", r. 1884 vydal brožurku "O vegetarismu", od r. 1885-93 psal
hojně do "Vojenských Listů", mezi jinými statěmi čásť "Pamětí ze svého žití z
let 1840-48", r. 1888 napsal drobné články též kritické o malbě do "Vyšehradu",
od tohoto roku. pracuje pro "Ottův Slovník Naučný" hesla vojenská, jezdecká,
malířská, přírodoléčebná a j., r. 1895 psal do "Domácího rádce", od r. 1896 píše
do "Přírodního lékaře", t. r. Bačkovský vydal z "Pamětí z jeho žití" - "Před 30
lety (z války 1866)" a "Před 40 lety (mapování v Rumunsku)".

Svůj talent věnoval i Thalii. Začal psát i divadelní hry , z nichž některé si
svou satirou německých buršáku v Praze "vykoledovaly" i úřední zákaz hraní.
Malých veseloher napsal řadu, z nichž po ztracení několika zůstalo zachováno 11
: "Sliby chyby", "Záletníci" (obě provozována v prozatimním. divadle v Praze),
"Překvapení", "Vzácný host" (v rukopise); "Svatební střevíce", pak tendence
Kneippovské "Syčáci", "V ranní rose" "Bosá obutému", "Zbláznil se", "Ti
nejdrobnější" a "Popelčin sandálek", těchto 7 bylo provedeno ochotníky.
Drobné články jsou roztroušeny po kalendářích "vysloužilců" a jinde po různých
památnících. Jeho "Paměti z mého žití" a začatý román "Jak se mstí Slovan"
zůstaly v rukopise.

Z francouzštiny přeložil r. 1890-92 čtyři romány "Teta Aurelie" a "Manžel
Jacquelinin" od A. Theurieta, "Vikomtessa" od L. Barracanda a "Odkázaná duše" od
G.Ohneta; z italštiny "Předčítatel kněžnin" od G. Barriliho, z němčiny r. 1897
"Dovětek Kneippův" a r. 1904 Kneippovu "Veleknihu".

Přednášky měl v Praze, v Hradci Král., v Chrudimi, v Poděbradech a jinde v
různých spolcích na témata vojenská, cestopisná, národopisná, a později nejvíce
životosprávná."


Jeho osoba je však zajímavá i z lidského hlediska. Od mládí je zapřísáhlým
odpůrcem kouření i konzumace jakéhokoliv alkoholu včetně piva. Že mu tyto jeho
zásady ve vojenském a zejména důstojnickém kolektivu rakouské armády život
neusnadňovaly je zřejmé.

Od roku 1851 se začal intenzivně věnovat vodoléčbě, kterou studoval r. 1854 v
Gräfenbergu u dra Schindlera, nástupce Priessnitzova, r. 1881 u Th. Hahna na
Obere Waid u Sv. Havla ve Švýcarsku, r. 1884 u dra Piaseckého v Zakopaném a r.
1887 u A. Riklího v Bledu.

Od r. 1861 byl přísným vegetariánem, odpůrcem vivisekce, chemického hnojení v
zemědělství a r. 1892 založil spolek "Český Kneipp" v
němž šířil názory německého léčitele Sebastianna Kneippa přírodně - hygienickém
předcházení nemocem a jejich léčení podle přírodoléčebných zásad. V tomto duch
začal vydávat i časopis "Přírodní lékař".
"..Žije velmi střídmě a při tom všem, či právě proto těší se pevnému zdraví,
jest otužilý a čilý, vždy naladěn do práce až do konce života…." 1)



Rodinný život však mu na rozdíl od vojenského a tvůrčího příliš radosti
nepřinesl. Svou matku ztratil krátce po narození., manželku pochoval již po 18
letech manželství a ze 7 dětí zemřely 3 maličké a pouze 4 se dožily dospělého
věku. Dva nadějní synové byli c.k. důstojníky, starší Zdenko (1865 - 1893) u
válečného námořnictva, mladší Ludvík ( 1870 - 1899 u pěchoty, oba však zahynuli
za ne zcela vysvětlených okolností - patrně ve zbytečných soubojích. Starší
dceru Helenu (1868 -1917) postihla vážná a nevyléčitelná duševní choroba a tak
jenom mladší dcera Olga (nar. 1874) se provdala v r. 1900 za finančního radu
JUDr Emila Lata a potěšila za rok svého otce vnučkou Olinkou. Bez ohledu na věk,
žil Emanuel Friedberg - Mírohorský do posledních dnů činorodým způsobem a zemřel
10.prosince 1908 ve svém pražském bytě v Žitné ulici č.p. 43. ve věku nedožitých
osmdesáti let a spolu s ním vymírá i větev svobodných panů z Fridberga.
Pochován je na Olšanských hřbitovech IX, oddělení 6, hrob č. 102. Jak skromně
žil, tak skromně vypadá i místo jeho posledního odpočinku porostlé jen prostým
zeleným břečťanem.(Obr.IVa,b)

Jednu povahovou zajímavost, pro hodně příslušníků dnešní populace jistě
nepochopitelnou, jsme si však nechali nakonec.

Co se jeho tvorby týče, ať malířské či literární je potřeba zdůraznit, že za
svou práci zásadně nebral honoráře, všechny jeho výtvory
přecházely na veřejnost nebo do soukromého držení darem, nebo byly zhotoveny
zdarma. Stejně tak i jeho práce pro Ottovo nakladatelství dělal z lásky, záliby
a zdarma, ať již to byly korektury "Besed lidu" či
"Ottova slovníku naučného" . Stejně tak není znám
jediný případ, že by jiná redakce či jiné nakladatelství mu někdy poslaly za
uveřejněné práce nějaký honorář. Je sice pravdou, že při výši služného a později
důchodu vysokého důstojníka mu toho nebylo tak zcela zapotřebí a nikdy toho také
nepožadoval - na straně druhé je však známou skutečností, že "hmotnými statky"
příliš neoplýval a prakticky žádné jmění po sobě nezanechal. Činil tak z pouhé
touhy sloužit české věci - českému národu.

A co na to "národ"?

Přestože Emanuel Salomon z Friedbergu - Mírohorský představuje jednu z
význačných osobností české kulturní veřejnosti 2. poloviny XIX. století v
tehdejší monarchii a jako zapálený český vlastenec svým vzděláním, rozhledem a
kulturní tvorbou daleko přesáhl hranice své vlasti, teprve za 20 let
po jeho smrti došlo péčí plzeňského musea k posmrtné souborné výstavě z
Friedbergovy umělecké pozůstalosti a výbor z jeho díla byl zakoupen pro pražské
musejní instituce. Písemná memoárová pozůstalost čeká v Národním museu i v
archivech jiných institucích na své zpracování dodnes. Až teprve v dnešních
dnech zpracovává PhDr. Tomáš Jiránek, z Univerzity Pardubice grantový projekt
pod názvem "Příprava edice pamětí Emanuela Salomona z Friedbergu -
Mírohorského"
 s terminem ukončení 2007. Tento životopis tedy
uzavřeme citací z "Cílů projektu" s identifikačním číslem GA404/05/2493

....."Během svého vojenského působení Salomon z Friedbergu poznal
řadu zemí a měl příležitost osobně se setkat s mnoha významnými osobnostmi, jako
například s hudebním skladatelem F. Lisztem, biskupem Strossmayerem a dalšími.
Salomon z Friedbergu -Mírohorský se nebál vystupovat jako Čech, což bylo českou
společností velmi oceňováno. Paměti Salomona z Friedbergu - Mírohorského
představují rozsáhlý, ojedinělý, a tím spíše velmi cenný pramen nejen pro
studium poměrů v armádě habsburské monarchie v 19 . století a jejích vojenských
tažení, ale i pro poznání dobové společnosti.
 10)


Základní údaje o nobilitě rodu Salomonové z Friedbergu

Jde s o starožitné šlechtictví, ve starší formě " de Frydtberg seu de
Monte Pacis"
, které je doloženo písemně k r. 1542, prvá zmínka v
zemských deskách Království českého je z r. 1645. Starožitný. šlechtický stav
byl potvrzen Nejvyšším rozhodnutím ze dne 8.12.1662 a diplomem ze dne 21.3.
1863. Povýšení do stavu panského pro polního podmaršálka Emanuela Salomona z
Friedbergu bylo uděleno dne 17.2.1884. Následovalo ještě nové potvrzeni
starobylého šlechtictví ze dne 18.5.1885 pro generálmajora Edmunda Salomona z
Friedbergu, který byl Emanuelovým bratrancem ze starší větve.

Erb Salomonů z Friedbergu (Obr.V) blasonujeme (hlásíme -popisujeme) takto :
V l. a 4. zlatém poli čtvrceného štítu černý, červeně ozbrojený, ku středu
hledící, jednohlavý orel, ve 2. červeném poli stříbrný, dvouocasý, kráčejíoí lev
se zdviženou pravou přední tlapou a a červeným, vyplazeným jazykem, ve 3. modrém
poli kvádrová hradba se stínkami, za níž vyrůstá ozbrojený muž ve stříbrném,
zlatě lemovaném krunýři a otevřenou přilbou na hlavě, v pravici třímá plamenný
meč se zlatým jílcem a v levici drží zelenou palmovou ratolest, vlevo pod ním do
zdi naráží hořící černý granát. Korunovaná turnajová přílba je opatřena. vpravo
černo-zlatými, vlevo modro-stříbrnými přikryvadly, klenotem je ozbrojenec ze
štítu mezi šesti praporci, nasazenými na dřevěných žerdich se střibrnýni hroty:


1.zlato-modře dělený, 2. stříbrno-červeně routovaný, 3. červeno-stříbrně
routovaný, 4. modro-zlatě dělený, 5. stříbrno-modře dělený se zlatým monogramem
FIII v modrém pruhu, 6.černo-zlatě dělen se zlatým monogramem F III v černém
pruhu.


Ilustrace:
I. Autoportrét Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergu -Mírohorského,
nejstaršího, nejvyššího příslušníka 28. pěšího pluku
II.. Dobový pohled na budovu Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém
Městě
III. Rakouský parlamentář u velitele italské armády generála Cialdiniho
IV. Snímky hrobu Emanuela Salomona z Friedbergu - Mírohorského - foto autor
V. Erb rodu Salomonů z Friedbergu



Prameny :
1) Ottův slovník naučný , díl XXII.-s.553-556,
2) Čadík, Jindřich : Špachtle a paleta úsměvná. Západočeské nakladatelství v
Plzni, 1966, kapitola "Mírohorský musí do penze", s. 68-71
3) Chromý, Mojmír " Emanuel Salomon svobodný pán z Friedbergu - Mírohorský -
voják, spisovatel, malíř a spolutvůrce Ottova slovníku naučného" , článek in
Heraldická ročenka 1988 Vydala Česká numismatická společnost, pobočka Heraldika,
s. 61-67, Praha 1988
4) Slanina, Miroslav: Krnkové a vývoj palných zbraní 1848 - 1926, s. 26 - 28
vydalo v r. 2001 Nakladatelství a vydavatelství Agentura Pankrác s.r.o. ISBN
80-902873-1-X
5) Fritsch, Jaroslav : Banka zapomenutých osudů aneb Olšanské střípky, s.55 - 58
Agentura Pankrác s.r.o. 2003, ISBN 80-86781 -01-1
6) Emanuel Salomon z Friedbergu: Vzpomínky na válečný rok 1866 vyňaté z paměti
vyššího důstojníka, nakladatel Dr. František Bačkovský , Praha 1906, 2. vydání


Drobné odkazy z Internetu :

7)
http://www.radio.cz/cz/clanek/61679

8)
http://www.austro-hungarian-army.co.uk

9)
http://www.auctions-art.cz/

10)
http://aplikace.isvav.cvut.cz/

Obr.V
Erb Salomonů z Friedbergů v barvě
Obr.IV.b
Celkový pohled na prostý hrob
Obr.IVa
Náhrobní deska
Obr.III
Salomonova ilustrace z knihy "Vzpominky na r 1866"
Parlamentář u velitele italské armády
Obr.II
Dobový pohled na budovu Tereziánské vojenské akademie ve Vídeňském Novém Městě
Obr.I
Autoportrét Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergu -Mírohorského,
nejstaršího, nejvyššího příslušníka 28. pěšího pluku
Přidávám ještě jednu dodatečně objevenou fotografii Emanuela Salomona
svobodného pána z Friedbergů, z jeho stáří, patrně poslední v jeho životě.
Je z nekrologu, který vyšel ve "Zlaté Praze, 1909 ročník XXV,
13.číslo,s.155"
V nekrologu je uveden zajímavý fakt, který si málokdo uvědomí. Díky jeho
korekturám, které dělal při práci na celém Ottově slovníku, je
patrně jediným člověkem, který jej také celý přečetl
Z nekrologu v Zlaté Praze, ročník XXV, 13.číslo,s.155,1909 - Emanuel Salomon
svobodný pán z Friedbergu

Prameny

- Kolář, M. - Sedláček, A.: Českomoravská heraldika I. Praha 1902, s. 128-134.
- Antonín Podlaha (1909): Posvátná místa království českého, řada první: arcidiecese pražská, díl III. vikariáty: Kralovický, Vlašimský a Zbraslavský. Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého.
- Radoměrský, Pavel: Blaník a Louňovice pod Blaníkem. Historicko-archeologický přehled. Benešov u Prahy 1966, s. 24.
- Josef Petráň, Tomáš Durdík, Lubomír Hanel, Lydia Petráňová, Eva Procházková, Jiří Tywoniak, Vlastimil Vavřín (1985): Benešovsko – Podblanicko. Publikace vydaná k 40. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou.
- Blaník – příloha časopisu Veronica pro správu CHKO Blaník. Vydalo Regionální sdružení Českého svazu ochránců přírody v Brně, 1997.
- P. Vlček, P. Sommer, D. Foltýn (1998): Encyklopedie českých klášterů. Nakladatelství Libri.
- Radko Bílek (1998): Blaník ve 20. století. Příspěvek k doplnění novodobé historie Velkého Blaníku. Samostatná příloha vlastivědného čtvrtletníku Pod Blaníkem. Vydalo Podblanické ekocentrum Českého svazu ochránců přírody a Muzeum okresu Benešov.
- Milan Mysliveček (1998): Místopisný onrázkový atlas aneb Krasohled český, 1. Vydalo nakladatelství Žirafa s.r.o.
- Česká Sibiř a Táborsko sever – turistická mapa 1 : 50 000, Edice Klubu českých turistů, 2. vydání 1999.
- Jiří Chvojka (2000): Benešovsko na starých pohlednicích. Vydalo Muzeum okresu Benešov.
- Radko Bílek (2001): Tajemní blaničtí rytíři. Pověsti – příběhy – proroctví – povídání. Pro Obecní úřad Louňovice pod Blaníkem vydalo Vydavatelství a nakladatelství MAROLLI.
- Jindřich Nusek, Jan Svoboda a kol. (2001): Příběhy kapliček – Drobné sakrální objekty na Podblanicku. Vydalo Podblanické ekocentrum Českého svazu ochránců přírody Vlašim a Muzeum okresu Benešov v Benešově.
- Václav Zemek (2001): Zlatodůl Roudný u Vlašimi. Vydáno jako 5. samostatná příloha čtvrtletníku Pod Blaníkem. Vydalo Podblanické ekocentrum Českého svazu ochránců přírody Vlašim a Muzeum okresu Benešov v Benešově.
- Lubomíra Racková (2001): Krajinou kolem Blaníka. Vydalo Podblanické ekocentrum Českého svazu ochránců přírody Vlašim a Muzeum okresu Benešov v Benešově jako 4. samostatná příloha časopisu Pod Blaníkem.
- Pavel Toufar (2002): Tajemnou českou krajinou. Česká Sibiř. Vydal Jindřich Brožek, nakaldatelství START.
- 666 přírodních krás České republiky (2003), Soukup&David, nakladatelství a vydavatelství, s.r.o.
- Anna Bauerová (2004): Zlatý věk Keltů v Čechách. Mladá fronta.
- kalendář Benešovsko – města, obce, vesnice, osady na starých pohlednicích, díl II. 2004.
- kalendář Benešovsko – města, obce, vesnice, osady na starých pohlednicích, díl III. 2005.

Webové odkazy:
- webové stránky Správy CHKO Blaník - www.blanik.ochranaprirody.cz
- Muzeum České Sibiře - www.ceskasibir.cz



Seznam literatury a odkazů zdaleka není úplný a bude postupně doplňován.

Text sestavil Ivan Rozkošný.

Chcete být informování?

Zadejte Váš e-mail pro odběr novinek a změn na úřední desce
Informace dle zákona